Článek
Jak postupuje sociolog, když se snaží něco dozvědět o společnosti?
Nejjednodušší je klást lidem mnoho let stejnou otázku. A najednou zjistíte, že jsou hodnoty, které se nemění a které přicházejí ke slovu až ve chvíli, kdy o něco jde. Jako druhé se před vámi zjeví postoje, jež změně vzdorují, ale nakonec se zvolna podle situace mění. A pak jsou názory, a ty se v čase proměňují výrazně. Když se třeba podíváme na otázku víry v Boha, zjistíme, že v roce 1995 odpovědělo „určitě ano“ a „spíše ano“ 35 % respondentů. A i když jde o něco tak intimního a složitě popsatelného, při pohledu na vývoj v čase pochopíte, že vlády se mohly měnit, ale to číslo zůstává v české společnosti stejné. Podobně se můžeme ptát, zda lidé dávají v politice přednost radikálním postojům…
…ovšem u řady témat, třeba u uprchlíků, by spousta lidí byla přesvědčená, že nezastává radikální postoje, byť je zastává.
Ta otázka je formulována obecně. A inklinace k radikálním postojům v posledních letech stoupá jen mírně. Pokud takovouto otázku kladete pravidelně rok co rok, máte výhodu, že se můžete podívat, jak se odpovědi mění v konfrontaci s tím, čemu říkáme názor. Nejde jen o názory jednotlivců. Neboť názor veřejnosti není jejich součtem, stává se samostatnou veličinou a může být opravdovým motorem změn ve společnosti. Ptáme se například, jak jsou lidé spokojeni s politickou situací. Začali jsme v roce 1993…
To, co vidím na vašem grafu, je poměrně divoká křivka.
Létá nahoru a dolů v reakci na konkrétní situaci, na rozdíl od křivky, jež vypovídala o radikalizaci. Ale i tady můžeme rozeznat, že jsou Češi umírnění a vnímaví pozorovatelé, kteří rozhodně nereagují přehnaně. Jako kdyby chtěli dát vládě čas, jako kdyby měli trpělivost, respektive dobře chápali, že je zde nějaký volební cyklus. Navíc křivka jde nahoru směrem ke spokojenosti, když se mají konat sněmovní volby. Je vidět, že veřejnost má tendenci se na ně těšit. Začíná věřit, že může přijít změna k lepšímu.
Nebo že existují jednoduchá řešení…
…jejichž nabídku s sebou přináší otevřená soutěž politických stran. Všimněte si, kteří politici vytáhli křivku nahoru, to je docela pozoruhodné: dva jsou z úřednické vlády, jeden naopak z vlády velmi politické.
Tošovský, Fischer, Paroubek… Na grafu jsou ale také vidět krize: Děkujeme, odejděte!, Gross a jeho byt, nešťastný Nečasův konec.
Jednou z velmi významných věcí v životě společnosti je důvěra – představuje fenomén, který má dokonce ekonomické vyjádření. Bez důvěry nelze používat měnu, nelze provádět bankovní transakce, nelze nakupovat ani prodávat – a nelze dělat politiku. My ovšem v průzkumech sledujeme různé kategorie politiků. A je vidět, že v okamžiku krize vlády se z hlediska veřejného mínění dostává ke slovu Sněmovna. Ave chvíli, kdy Sněmovnu paralyzuje závěr volebního období, začíná získávat na důvěře Senát. Nezměnily se osoby a obsazení, ale změnil se kontext. Systém vah a protivah v Česku funguje.
U Evropského parlamentu naopak vidíme, že tu bylo na začátku obrovské očekávání. Pak se ale důvěra ztrácí a ten sestup pokračuje dodnes. A teď je otázka, co se děje, jestli to lze nějak politicky vysvětlit, a pokud ano, co se dá dělat, aby se sestup zastavil. Pokud by totiž trend pokračoval, může to ohrozit samotné fungování Evropského parlamentu. Včera jsme si oprávněně stěžovali, že je v EU málo demokracie, dnes tu máme parlament, který má širší pravomoci než kdy dříve. Ale co když k evropským volbám nepřijde dostatečně reprezentativní počet voličů? To může mít v horizontu několika roků významné politické důsledky.
Jak se u nás důvěřuje vedením krajů a radnicím?
Krajům věří přes 60 % lidí, radnicím dokonce přes 70 %. Na tom vidíme, že to není tak, že by Češi nechtěli demokracii. Naopak, jsou připraveni poskytnout obrovský kapitál důvěry – a na prvním místě právě svému starostovi. Má to samozřejmě své příčiny. Starosta je lidem blízko. Můžete si na něj sáhnout. Nemá moc času věnovat se ideologii, musí řešit, aby tekla voda, svítilo pouliční osvětlení, bylo bezpečno a autobusy jezdily s dětmi do školy na čas. Češi opravdu nejsou otráveni politikou.
Vidíte? Prohrabovat se statistickými daty vlastně znamená cestu, jak se vysvobodit z volebních cyklů a hledat, co může být za nimi. Když se zeptáme lidí, jestli byli v minulém roce spokojeni se svým životem – máme data z let 1994 až 2016 –, jde dosažená hodnota od 71 % do současné hodnoty, což je 77 %. Jsme v zásadě velmi spokojení. Skoro tady nenajdete větší propad či krizi…
Nejnižší hodnota za tu dobu je 61 %…
Jde o rok 1998, kdy po sněmovních volbách vzniká takzvaná opoziční smlouva. Vychýlily se ale tyto hodnoty skutečně kvůli ní? To by stálo za analýzu…
Dlouhodobý nezávislý sociologický výzkum je pro společnost cenný také tím, že přispívá k rovnováze systému. Na jedné straně jsou novináři, na druhé občan a na třetí sociolog, který veřejnosti nabízí zrcadlo. Je činitelem, který posiluje demokracii a srozumitelnost společnosti.
Naše metoda se od roku 1993 do současnosti nezměnila, což znamená, že výsledná data můžeme opravdu srovnávat zpětně. Máme klíč, s jehož pomocí lze identifikovat určité spodní společenské proudy. Takové, které v Británii vyústily v brexit. Podobně masivní a významné spodní proudy jsem zažil zblízka ve Francii v roce 2005, kdy se hlasovalo o ústavní smlouvě pro Evropu – a Francouzi řekli v referendu ne. Jsou to jiná období, Británie a Francie představují rozdílné společnosti, ale přitom ty argumenty, které zaznívaly a které nakonec rozhodly o výsledku, byly velice podobné.
Z kampaně před referendem o přijetí evropské ústavy ve Francii v roce 2005
Takové spodní proudy bychom našli i u nás. I proto je tak důležité věnovat se zkoumání společnosti v celoevropském kontextu. Budeme-li předem tušit, že tu je potenciál pro nějaké změny, lze se na ně připravit dřív, než na sebe vezmou nějakou překvapivou formu.
Zatím však docházíme k tomu, že se česká společnost neradikalizuje, reaguje státotvorně a pomalu. Lidé ale bedlivě pozorují, co se děje v politice, a jsou připraveni vystavit žlutou kartu ve chvíli, kdy se někdo chová tak, jako by mu nešlo o prospěch celku. A v okamžicích krize, kdy politici nemají čas budovat konsenzus a vysvětlovat svou politiku, bývají sankce veřejného mínění velmi tvrdé.
Ohledně čeho by se měl budovat politický konsenzus dnes?
Je zřejmé, že u nás roste poptávka po strategickém řešení důchodů – volají po něm osmnáctiletý muž i pětašedesátiletá žena, lidé z Prahy i z venkova, vysokoškoláci i ti se základním vzděláním…
A vy sám byste do politiky nechtěl? Kroměřížská výzva vás zmiňuje jako jednoho z možných kandidátů na prezidenta.
Poslední dobou mě ohledně kandidatury oslovilo více lidí, jejichž podporu musím vzít se vší vážností. Vyžadovalo by to ale politický projekt, který spojí širokou občanskou společnost i vybrané politické strany. Konzultuji, radím se, milióny na kampaň nemám a cítím se odpovědný především ke své rodině. Zda a kdy budu kandidovat, teprve vyhlásím. Ale jedním jsem si jist. Nechtěl bych jednou vzpomínat, že jsem jen přihlížel, když nám vládli lidé, kteří se někdy v minulém století věnovali prognostice. Já budoucnost naší země vidím už delší dobu jinak. A dnes již vím, že nejsem sám.
Více o oficiálních kandidátech na prezidenta ČR ve volbách v roce 2018 najdete ZDE.
