Článek
Cybulskému k takové popularitě stačila vlastně jediná role – Maciek Chełmický ve filmu Popel a démant, mistrovském díle Andrzeje Wajdy. Režisér adaptoval stejnojmenný román Jerzy Andrzejewského z roku 1948. Příběh efektivně zhustil na jediný den 8. května 1945 a z množství postav vybral dvě hlavní – komunistického funkcionáře Sczuku a člena Zemské armády Chełmického, mladíka, který ho má zabít. Motivy a myšlenky ale zůstaly a v roce 1958 promlouvaly k Polákům stejně silně. Země stále zpracovávala svou poválečnou historii, příklon ke stalinismu po hrůzách druhé světové války. Hodnoty a naděje nového Polska visely tehdy hlavou vzhůru jako Kristus na kříži v rozbořeném kostele, řečeno s patosem našich severních sousedů.
Básník Cyprian Norwid se v 19. století, v čase, kdy Polsko neexistovalo, ptal, zda z chaosu zůstane popel, nebo se zrodí démant. Wajda s Andrzejewskim mu v atmosféře padesátých let chmurně odpovídali.
Jak režisér pochopil svou dobu a co v ní může a má říct, tak Cybulski intuitivně pochopil svou postavu, dokonce lépe než sám Wajda, který ho nechal hrát a pak jeho výkon nazval nezcenzurovatelnou esencí filmu. Třicetiletý herec dokonale ztělesnil jednadvacetiletého mladíka, který ví, jak zabíjet, ale na chvíli začne snít, že by nemusel, sympatického milovníka chyceného do pasti okolností. Do role vnesl vnitřní vášeň, intenzitu, osobní rituály, manýry a rekvizity jako německou plechovou láhev nebo černé brýle (staly se následně velkou módou). Jako jediný ve filmu měl vlastní oblečení: džíny, vojenskou bundu, vysoké boty. Jeho postava nepotřebovala vypadat historicky věrně navenek, když ji zahrál tak, že se s ní on sám i tolik diváků mohlo identifikovat uvnitř.
Cybulski spojoval polskou minulost s přítomností i mimo svou životní filmovou roli. Potomek staré východní šlechty (jeho bratrancem byl generál Jaruzelski) s dobrým vychováním a elegantními způsoby se stal součástí mladé bohémy, která rychle přijala nový rovnostářský systém. Pohledný, příjemný, vážný Zbigniew nevynikal jako herec ani jako student, ale všichni ho znali a všichni ho měli rádi. V roce 1954 se stal duší a šéfem populárního gdaňského studentského divadla Bim–Bom.
Ještě před tím se na táboře uměleckých škol seznámil s několika filmovými režiséry, včetně Janusze Morgensterna a Kazimierze Kutze. Ti mu zajistili první filmovou roli vykradače hrobů ve Wajdových Nezvaných hostech. Skoro všechny jeho scény musely být nakonec kvůli cenzuře vystřiženy a nezachovaly se, ale i tak jeho debut provázela šeptanda, z níž se začala rodit legenda.
I roli v Popelu a démantu dostal Cybulski hlavně díky Morgensternovi. V hotelovém baru ve Vratislavi, kde se Popel a démant natáčel, ti dva nakonec stvořili i nejznámější scénu Wajdova filmu, která nebyla v románu ani ve scénáři – scénu, v níž Maciek na baru zapaluje panáky vodky za mrtvé spolubojovníky za zvuků písně o bitvě o Monte Cassino, symbolu boje polských vojáků v druhé světové válce.
Cybulski, velký patriot, ovšem zároveň do izolované polské kinematografie přinesl kus západního světa. Jeho uvolněný styl herectví vycházel z průlomové metody amerického Actor´s Studia, kterou ve světě nejhlasitěji reprezentovali James Dean, Marlon Brando a Montgomery Clift (Cybulski jako jeden z mála krajanů viděl jejich filmy díky svým divadelním cestám po Evropě.) Směs tvrdosti a zranitelnosti, chlapecký šarm a splynutí s rolí z něj udělalo symbol padesátých let, jejich existencialismu, módy, odporu k předchozí generaci a jejím selháním, byl polským Deanem, rebelem bez příčiny.
Popel a démant měl i díky tomu velký vliv na náladu ve společnosti rozdělené generačně i politicky poválečným vývojem. „Publikum si uvědomilo, jak tragická je polská situace, ale tím se mohlo odpíchnout ode dna a projít katarzí,“ říká Lubelski. Film končící smrtí jednoho z hrdinů na smetišti, kde skončily i naděje Poláků na znovuzrození národa, a hypnotickou scénou polonézy těch, co Polsku zbyli: opilců, oportunistů, konformistů...
Film, v němž komunista i oponent komunismu byli pojati jako tragické oběti situace, řekl v roce 1958 „tolik pravdy, kolik mohl“, jak poznamenala spisovatelka Maria Dabrowská. Ale tání, které na podzim 1956 přišlo s novým polským lídrem W. Gomułkou postupně začalo znovu zamrzat. Popel a démant prošel, ale další filmy už cenzura nepustila. Cybulski tak už nemohl hrát tragické hrdiny jako byl Chełmický, byť publikum právě tohle od něj čekalo. Když ve snímku Jak být milována přijal zápornou roli, protože pro něj jiná nebyla, někdo mu po premiéře řekl: „My jsme vás měli rádi, ale teď už na žádný váš film nepůjdeme!“ Jak připomíná Lubelski, zbytek Cybulského kariéry byla série nepochopení jeho herectví, nedostatku rolí, které by si přál, a zklamaných očekávání ze strany publika, na kterém mu tolik záleželo.
Jako Macieka Chełmického ho Poláci viděli pořád a vidí dosud. Nešťastná smrt v necelých čtyřiceti letech při naskakování do vlaku, která tak charakteristicky ukončila jeho věčné nedospání, nestíhání a nespokojenosti, jeho image tragického hrdiny zapečetila.