Kde domov můj? Sloupek Štefana Švece

V obci, kde žijete, je pro vás domovem váš byt či dům. Jste-li v obci jiné, domovem se stává vaše město nebo ves – když při návratu vjíždíte do jejího katastru, cítíte to zřetelně. Na dovolené v Itálii se domovem stává celé Česko – objeví-li se v místních zprávách, zuřivě je sledujeme a voláme rodinu, aby se šla podívat. Při přechodu argentinských And je pro našince, předpokládám, vzdáleným domovem celá Evropa, a kapitán Kirk ze Star Treku pravděpodobně slzel dojetím, kdykoli vlétal do Mléčné dráhy.

Zatímco se zvětšující se vzdáleností domov roste, s rostoucím časem se zmnožuje. V dětství jsem se s rodiči několikrát stěhoval, a tak mě chytají nostalgické nálady hned na třech místech Středočeského kraje. Za studií jsem bydlel postupně na sedmi pražských sídlištích, ve všech se doma cítím dodnes. Klidný úsměv místního mi samovolně naskakuje dokonce i v Glasgowě, kde jsem byl pár měsíců na Erasmu.

Nedávno jsem zjistil, že vyšší věk člověku umožňuje zdomácnět i na místech, kde nikdy nebydlel. Rodové kořeny a paměť předků postupně prorůstají bytostí a hlásí se o svá práva. Rád se tak procházím Březovou u Sokolova, kde se seznámili mí rodiče. Když jedu na Slovensko, zastavuji na Veľké Mani a hledám strýčky Štefany na místním hřbitově plném Šveců. Až nedávno mi u toho došlo, jak divné je, že rodina, která tu žije po staletí, má české příjmení. Slovensky by byli Šusterovi nebo Čižmárovi.

Domov je kategorie proměnlivá, citová a zvláštní. Zatímco některé domovy jsou osobní a určené jenom pro nás, jiné sdílíme s ostatními. Skupiny, které mají nějaký společný domov (město, stát či Mléčnou dráhu), potom v různých situacích cítí vzájemnou blízkost.

Málo se to ví, ale fidlovačka, o které napsal Josef Kajetán Tyl svou slavnou hru, byla každoroční ševcovská slavnost v dnešních pražských Nuslích. Za Tyla ještě ležely za Prahou a nebyly zastavěné činžáky. Nad zeleným nuselským údolím nekryl nebe Nuselský most, ale voněly v něm stromy a zpívali ptáci. Voda, která hučí po lučinách v písni slepého houslisty Mareše, je Botič, bory šumí po skalinách od Folimanky ke svahům Pankráce a Vyšehradu. To mimo jiné znamená, že Nusle jsou tak trochu domovem pro každého z nás – pro všechny Čechy, Moravany a Slezany od Aše po Žítkovou. Kdo by to do té začouzené čtvrti řekl.