Článek
Iva Pekárková studovala přírodovědu, ale v roce 1985 emigrovala do USA, kde se živila jako sociální pracovnice, barmanka a nejvíce jako newyorská taxikářka. V roce 1997 se vrátila do Česka, ale před třemi lety zase přesídlila – do Londýna, kde dnes opět především řídí taxi.
Už zase sedáváte za volantem taxíku. Přitom byste se přece v Londýně při vaší znalosti angličtiny mohla živit i jinak. Třeba jako novinářka, to přece umíte…
Novináři v Británii musí kromě jiného umět těsnopis, přestože už ho dávno nikdo nepoužívá. Ale hlavně jde o to, že tam novinář nemůže „zkoušet být novinářem“. Musí to brát velmi vážně a dokázat, že to chce mít jako džob na celý život.
Proto je podle mě tisk v Anglii úplně nejlepší na celém světě, i když mají spoustu strašně odpornejch plátků, ve kterých honí lidi a nadávají jim. Jenže musí velmi přesně rozlišovat mezi tím, co je pravda a co není. Oni nemůžou napsat polopravdu, protože by je okamžitě vyrazili. Můžou o lidech napsat hrozně hnusný věci, ale musí to být doložitelná pravda.
V Čechách tohle pořád nějak ještě není, novinář tady pořád ještě napůl fabuluje. A kolikrát se po něm naopak požaduje, aby fabuloval.
Měla jsem nějakou novinářskou průpravu z Ameriky a v Praze mně strašně vadilo, když mě třeba vyslali s někým udělat rozhovor a pak se ten rozhovor, ty otázky a odpovědi různě přehazovaly, vylepšovaly, dodělávaly, aby to vypadalo dobře, aby se to hezky četlo, bez ohledu na to, co ten člověk doopravdy říkal. Tohle třeba v Americe nebo v Anglii nejde. Tam když řeknu ve 13.50 tohle a ve 14.20 něco jinýho, tak to v tom finálním textu nesmí být přehozené. Editovat se samozřejmě musí, protože mluvená řeč je trochu jiná. Ale když něco vynecháte, tak v Americe byste musel dát tři tečky do hranatých závorek. Proti tomu je spousta české novinařiny zpola fikce.
Takže jste to ani nezkusila, ucházet se o nějaké novinářské místo?
No – až se naučím těsnopis… Ucházet se tam o místo je hodně těžké. Třeba Ivan Kytka, který je dobrý, zkušený novinář, tak když zavřeli české vysílání BBC, stálou práci zatím nenašel. Tohle je tam pro lidi odjinud dost vzduchotěsný.
V úvodu knížky přiznáváte, že jste musela změnit svůj postoj k blogům.
Hlavně jsem musela ten úvod napsat hodně narychlo, takže jsem to trošku přehnala. Samozřejmě jsem věděla, co to blog je, ještě předtím, než jsem ho začala psát, ale fakt je, že jsem si představovala, že ho píšou lidi, kteří nemají co na práci, a taky jsem si myslela, že se musí psát každý den, až teprve pak jsem zjistila, že si člověk může psát třeba nepravidelně, jak se mu to hodí.
Ale hlavně mi to pomohlo v tom, že já bych si pravděpodobně do šuplíku nepsala jednotlivé povídečky, příběžečky, tak, jak mě napadaly v tom taxíku. Aby z toho pak vznikla kniha. Leč když to napíšu a potom to můžu během dvaceti minut v uvozovkách vydat, tak v podstatě mám pocit, že to jde do světa. Takže jsem si celý rok ty příběhy pomalounku sbírala a vlastně tu knihu pomalounku psala, což je pro mě naprosto nezvyklá věc. Když píšu knížku, tak ji vychrlím. Kdežto tohle bylo pomalounku, kapičku po kapičce, hodně, jak se říká, heterogenní. Nebála jsem se, jestli styl jednoho příspěvku je jiný než druhého, pomalounku to během roku odkapávalo. A všechno je to pravdivý.
Nic jste pak neopravovala?
Ne, jenom naprostý minimum. Třeba jsem udělala chybu, že jsem si myslela, že Tower Bridge je starší než Brooklyn Bridge, tak to jsem opravila. Brooklynský most byl dokončen v roce 1883, Tower Bridge o jedenáct let později.
V tom byly ty blogy dobrý, že se tam mezi čtenáři velmi často najde někdo, kdo o tom problému ví víc, nebo ví něco, co ten bloger neví, a občas ho na to v diskusi mile upozorní. Tak za tuhle opravu taky vděčím jednomu diskutérovi. Podívala jsem se na net a měl pravdu.
Zpětná vazba na blogu funguje úžasně, pokud člověku nevadí, že je občas blbá kráva nebo něco takového. Jistěže se najdou, jak se říká v Británii, onanisté, kteří potřebujou všechno okomentovat a všem vynadat a tak, určité procento diskutérů je holt tohodle typu, ale všímám si těch jinejch.
Hodně lidí si myslí, že blogosféra je budoucností literatury. Usadí se tam podle vás tvořivost, je to příští literární mainstream?
Na objem už to mainstream pravděpodobně představuje. Ale pevně doufám, že to nebude jediná možnost a že pořád zůstane prostor pro vytváření delších a složitějších příběhů než jen takových, aby se vešly do jednoho blogu. A že takové skládání příběhů den po dni, hodinu po hodině, že to nebude jediná literatura, která zůstane. Znám lidi, kterým je dneska osmnáct, dvacet, kteří říkají přesně totéž: Blogy jsou úžasný, internet je naprosto skvělej, ale stulit se s knížkou na pohovku je něco úplně jinýho.
Proč jste s vaším přítelem Kennym šli do Anglie?
Do Anglie jsme šli díky africké logice. Protože Kenny jednoho krásného dne vstal, jako vždycky brzy ráno, vzbudil mě a povídá: Ivo, jedeme do Anglie. A ještě: Vím, že chceš jet do Londýna. Já říkám: Prosím tě, proč myslíš, že chci jet do Londýna? A Kenny povídá: No vždyť jsi mi přece říkala, že do Hamburku nechceš.
Já jsem se bránila zuby nehty a jela jsem asi čtyři měsíce po miláčkovi. Ale on to vzal tak, že on pojede do Londýna, a považoval za naprosto normální a očekávané, že já přijedu za ním. Takže od té doby jsem v Londýně.
A dobrý?
No tak až na to, že tam nemám pořádný zdroj příjmů, protože v taxíku si opravdu moc nevydělám, že jsem si tam našla zatím jen pár kamarádů a kamarádek, že bydlíme v místnosti zvíci průměrné koupelny, tak až na tohle je to úplně v pohodě. Třeba i proto, že v Londýně je skoro úplně fuk, odkud jste a hlavně jakou máte barvu. Ale o tom jsem psala na tom blogu asi nejvíc.
Iva Pekárková
Iva Pekárková Jaxi taksikařím
Iva Pekárková Jaxi taksikařím Millenium Publishing 2009
294 stran, cena neuvedena