Ideální město? Sloupek Jana Lukavce nad knihou o experimentálním indickém městě Auroville

V roce 1968 jej založila francouzská učitelka jógy a duchovní vůdkyně Mirra Alfassa (známá jako Matka), která slibovala: „Auroville bude místem nekonečného vzdělání, neustálého pokroku a nikdy nekončícího mládí.“

První osadníci přišli na neúrodnou půdu a do nelehkých podmínek. Nicméně projekt od založení podporuje UNESCO, indická vláda i soukromí dárci. A chlubí se jím též současný (jinak v mnoha směrech kontroverzní) indický premiér Naréndra Módí, který roku 2018 při návštěvě města prohlásil: „Indická společnost je ve své samotné podstatě různorodá. Vždy podporovala dialog a filosofickou tradici. Auroville předvádí tuto starodávnou indickou tradici světu tím, že spojuje globální rozmanitost.“

Místní komunita usiluje o udržitelnost a spravedlnost, ve městě nejezdí auta. A Auroville stále přitahuje snílky z celého světa.

Jednou z návštěvnic byla i polská reportérka Katarzyna Boni, která o něm vydala knihu Auroville (přeložil Michael Alexa, Absynt 2022).

Ptá se v ní, jestli je Auroville spíš náboženská sekta, nebo duchovní stav a jestli se tam skutečně podařilo vytvořit architekturu, která by lidi podněcovala k všelidské jednotě.

A její odpovědi jsou nejednoznačné: má jít o svět bez náboženství, ale přitom z mnoha míst na obyvatele shlížejí velké fotografie Matky a jejího gurua, hinduistického mystika a jogína Šrí Aurobinda. Byl tam zakázán sex, ale tamní obyvatelé přesto dál plodí děti. Rozdělování majetku někdy probíhalo dosti nekonvenčně: zmíněné Matce jistý chlapec napsal, že potřebuje koupit fotoaparát, a jiný člen komunity, že by chtěl zápalky. Prvnímu vyhověla, druhému nikoli.

Boni nicméně vnímá, že ostré paradoxy a křiklavé protiklady v Indii nezpůsobují takové napětí jako u nás.

Ačkoliv autorka komunitu v Auroville nelíčí jako dokonalou, celkově její zpráva vyznívá spíše kladně. V některých chvílích dokonce jakoby zažívala i onu proklamovanou jednotu v různosti.

Například když ve sboru společně s ostatními zpívá posvátnou slabiku óm: „Každý začíná, kde chce. Každý zpívá, jak dlouho chce. Po chvíli se naše hlasy vylaďují. Z různých hlasů vzniká jediný. Žádný se neztrácí. Společně budují něco víc.“

Místo náborové kampaně pro další budoucí adepty života v Auroville však Boni uvažuje spíš o tom, zdali by mladí lidé s ideou budovat ekologičtější a méně individualistický svět neměli svou energii vynaložit raději na proměnu těch míst a měst, kde právě žijí…