Článek
Chci už jednou provždy poslat Ricardovy maily do věčných lovišť nevyžádané pošty, ale pokaždé si to rozmyslím.
Ricardo je můj žák na hodinách češtiny pro pokročilé v Buenos Aires. Jeho táta nechtěl bojovat za nějaké Rakousko-Uhersko v první světové válce, a tak raději odjel za štěstím do velké Ameriky. Vystoupil z lodě v Buenos Aires, vypil láhev místního vína, snědl pěkně šťavnatý stejk a rozhodl se zůstat. Ricardo po něm převzal dílnu a celý život opravoval auta. Počítač je dnes jeho jediný přítel, který dokáže vyplnit dlouhé hodiny prázdných večerů. Ricardovi už dávno umřela žena i syn. Jediní příbuzní žijí daleko, za velkou louží v moravské dědině ztracené v poli. Kdysi tam Ricardo jel. Za tetičkami, které přišly při pozemkové reformě o svá hospodářství, za bratranci „pétépáky“. Vládla tu jedna strana a právě přijeli Rusové na velkých zelených tancích. Ricardo nic nechápal, myslel si, že jede do země svobody, kde jsou si všichni rovni a mají se skvěle. Ricardo po příbuzných žádal vysvětlení. Jeho strýc pravil: „Tož ba Ríšo, dem do sklepa, tam ti to šecko povykládám!“ Seděli ve sklepě pěkně dlouho.
Pak Ricardo odjel a přešlo několik let. V Argentině se k moci dostala vojenská junta. Ricardova syna, učitele a socialistu s ideály o spravedlivém světě našli s kulkou v hlavě v obrovském parku Palermo uprostřed Buenos Aires a příbuzný z moravské vesnice se ohlásil, že by přijel na návštěvu. Myslel si, že jede na Západ, do země pořádku, kde nevládnou komunisti, ale rozum, který nikomu nebere pole. V Argentině však uviděl pobledlé obličeje a uhýbavé oči, spoustu vojenských přehlídek a strach v každém tangovém povzdechnutí. Žádal Ricarda o vysvětlení. Ricardo pravil: „Tož strýcu, poďte do sklepa, tam si to povykládáme!“
Klink. Dorazil další Ricardův mail plný „pěkných věcí“. Čekala jsem důležitou zprávu z vydavatelství a místo toho mi přišlo velké modré nebe a na něm jako dementní kůzle skotačí růžový nápis: „Mysli s radostí na další den.“ Zavyju vzteky, ale pak si vzpomenu na ty dva sklepy.