Článek
Na scénáři na něm pracoval pracoval s Benjaminem Tučkem a Robertem Geislerem, ve filmu se pak objeví Jan Budař, kterého proslavila Nuda v Brně, Jiří Ornest, Klára Melíšková, Tomáš Matonoha a Leoš Noha
O filmu jsme hovořili s Markem Najbrtem.
Kdo byl ve vašich autorských představách dřív - ti chlápci u televize nebo ti na ledě?
Úplně na začátku byl Robertův nápad vymyslet a napsat hokejovou operu Nagano. Máme už s různými jevištními tvary zkušenosti a chviličku nás ten nápad držel, ale ne moc dlouho. Celkem rychle jsme si řekli, že nemá smysl do toho investovat energii. S nynější operou Nagano to nemělo vůbec nic společného, to je nejspíš jen náhoda. Pak jsme chvíli přemýšleli o divadelní hře, která se měla odehrávat v činžáku. Postupně nám z toho ale začal vycházet film - na vesnici, v krajině. Tak jsme začali psát filmový scénář. Měl deset verzí.
Jak jste se dostali tematicky od Nagana k chlapům ve ztracené vesnici, kteří žijí v iluzích o vlastních životech?
Samo nás to tam zavedlo. Zaujal nás ten zvláštní rys lidské povahy, která je schopna fakt, že pár cizích chlapů na ledě vyhraje zápas nebo mistrovství, považovat i za svůj úspěch. Ti lidé mají pocit, že se stalo něco ohromně významného - a přece se nic významného nestalo. Je zvláštní, že v určitou chvíli má národ tendenci žít zrovna v tomhle druhu sebeklamu, žít z chimér. Čímž nechci říct, že to je jednoznačně škodlivé.
Je to dáno víc neschopností žít naplno vlastní životy nebo podmínkami, v nichž vaši hrdinové žijí? O obojím je ve filmu řeč.
Obojí je také pravda. Podmíněnost konkrétního lidského osudu místem, poměry, v nichž člověk žije, mě hodně zajímá. Když se někomu nedaří, má člověk tendenci říkat, že si za to ten dotyčný může sám. Do jisté míry určitě. Jenže on je rozdíl mezi klukem z takové vesnice, v jaké žijí naše postavy, a třeba mnou, který jsem měl cestu k práci, která mě baví, usnadněnou už tím, do jakého prostředí jsem se narodil, kde a jak jsem vyrůstal.
Mistři jsou ale i o prostředí v širším slova smyslu, o národní povaze, o poškozených lidech, kteří žijí v defektním prostředí, chybí jim sebevědomí. Vím, že hokej nebo fotbal prožívají silně i velké národy a dokonce mnohem drastičtěji. Ale mně se právě líbí to české hospodské měřítko. Za socialismu to byla ještě větší náhražka než dnes, byla to svatá věc, národ nebyl sto se vůči své situaci jinak vymezit.
A takhle vám do filmu vklouzla i politika - odsun Němců, osmašedesátý rok...
Opravdu doslova vklouzla, dokonce až komiksovým způsobem. Hokej a fandovství různé situace doslova generuje. Je to hloupý, směšný druh vlastenectví. A takové vlastenectví se často mění v nacionalismus - proto i to sudeťáctví. Když už je o tom řeč - nikdy dřív jsem si neuvědomoval, že zcela německé vesnice byly někde pouhých 100 km od Prahy. A osmašedesátý respektive devětašedesátý rok nás přece napadnout musel: rozmlácený Aeroflot po vítězství v hokeji jako jediná forma odporu...Ta hrdá věta z filmu "Já tam byl, já osobně jsem vytrhával linoleum" je autentická.
A co váš vztah k hokeji?
Sedím u televize a dokážu skákat a řvát jako blázen. Ben taky, Robert vůbec ne. Ale na rozdíl od hrdinů našeho filmu pořád vím, že je to směšné, že se na tom nedá stavět ani den života natož něco víc.
Jak jste vybíral herce?
Poctivě jsem objel oblastní divadla a nakonec se vrátil k původní představě HaDivalda a Činoherního studia v Ústí nad Labem. Honzu Budaře jsem chtěl obsadit ještě před jeho úspěchem s Nudou v Brně, ale do jiné role. A přiznám se, že právě Nuda v Brně mě přivedla na myšlenku obsadit ho jinak.
Na Jiřího Ornesta zase připadl Robert Geisler - viděl ho pracovat jako režiséra: pořádně řval, což jsem potřeboval. Sice jsem se trochu bál, jak bude on, přední herec, snášet přece jen dost krušné podmínky, ale byl to strach zbytečný. Choval se jako kamarád, snášel všechno výborně. To natáčení bylo náročné, hodně přesčasů, drsné prostředí - širší štáb to nesl dost špatně. Ale ten užší včetně herců byl výborný, je to celé hodně založené na kamarádských vztazích.
V celém filmu je jediná ženská postava. Co vám dávalo jistotu, že jedna ženská do filmu stačí?
Ona symbolizuje naši představu ženského údělu - a doufám, že nevyzní záporně. Vlastně věřím, že ne.
Anketa
Film Mistři je o iluzích i touhách
Hospodský Karel věří, že má hospodu a milující ženu Zdenu. Ta věří, že ji miluje autobusák Milan, který se už vidí na lince k moři. Josef věří, že má kamarády a není cikán...Celkem osm mužů upíná ve filmu režiséra Marka Najbrta Mistři své naděje k české hokejové reprezentaci na mistrovství světa. Mezi nimi žije jediná žena.
Scenáristé Marek Najbrt, Robert Geisler a Benjamin Tuček jsou kamarádi, kteří mají za sebou řádku společných nejen filmových projektů. Jsou autory devítidílného cyklu paradokumentárních mystifikačních filmů Kinetická encyklopedie všehomíra pro Českou televizi, videodotáčkami se podíleli na divadelní hře brněnského Hadivadla, v pražském klubu Dobeška uvedli večer akcí a projekcí Biovideo. Ben Tuček natočil film Děvčátko, ale Mistři jsou jejich společným celovečerním filmovým debutem, který natočili v koprodukci společnosti Negativ s Českou televizí a barrandovským studiem.
"Švédi nám fandit nebudou, sami si musíme fandit, nikdo jiný to za nás neudělá," zní jedna z klíčových vět filmu. Benjamin Tuček k tomu říká: "Celé je to postavené na manželském trojúhelníku, který se postupně mění v šestiúhelník, čtyřúhelník, lichoběžník, až to skončí na čtyřbokém hranolu, na který vystupují naši hokejisté."
(míš)