Jak jsem potkal Belmonda. S doutníkem a kohoutem na ragby

Stadion nabitý desetitisíci diváky k prasknutí, novinářská místa byla hned vedle lóže pro čestné hosty. Najednou koukám, do té lóže nakráčel Jean-Paul Belmondo. V kožené bundičce, s šálou ve francouzských barvách, v puse dlouhatánský doutník. A pod paží živého kohouta. Asi toho galského.

Pár minut jsem si dodával odvahu, pak jsem se zvedl a přešel k němu několik metrů. Nikdo mě nezastavil, neodstrčil. Tak jsem se představil a anglicky se zeptal, jestli mu mohu položit dvě otázky. Neposlal mě do háje, rozesmál se a řekl: „To jsem nevěděl, že v Československu je ragby tak populární, že na něj jezdíte až do Rumunska…“

Vysvětlil jsem mu, že jsem tu byl na hokeji a na ragbyový zápas jsem zavítal náhodou. Okamžitě se rozzářil: „Hokej. Viděl jsem vaše mužstvo na olympiádě v Grenoblu, to byla paráda. Ragby asi moc neumíte, ale hokej, to ano!“

„Takže na váš vztah ke sportu se už ani ptát nemusím,“ zeptal jsem se. „Ne, to ne. Sportem žiju. Denně trénuju, nenechávám se zastupovat kas­kadéry. Lyžuju, bruslím, i když na bruslích vypadám jako klaun,“ rozesmál se.

Asi minutu jsme si ještě takhle povídali, ale to už nastupovali ragbyoví borci na trávník. Belmondo se mi omluvil, podal ruku a rozloučil se. Pak se postavil, zvedl nad hlavu kohouta a začal cosi oslavného halekat. Před téměř padesáti lety jsem to rychle sepsal a nadiktoval do Prahy. V redakci mi moc nevěřili, až jim kolegové z Rumunska potvrdili, že to tak bylo. Jedna z nejzářivějších filmových hvězd si beze všeho povídala s mladičkým redaktorem z Československa, které tehdy v ragby nic neznamenalo. Tak jsem poznal Jeana-Paula Belmonda. Bezprostředního, srdečného chlapa.