Článek
Vystupují v něm lidé, kterým tornádo změnilo život, ale také zástupci organizací Člověk v tísni, Adra, Diakonie a rodinná nadace podnikatele Karla Komárka. Ten se ve filantropii dlouhodobě věnuje veřejnému prostoru a jako rodák z Hodonína se rozhodl pomoci jednak konkrétním lidem, posléze také obnovit poničenou část hodonínské Bažantnice.
Tornádo loni zabilo šest osob, včetně dvouletého dítěte, a zranilo kolem tří set lidí, poškodilo 1600 objektů, z čehož asi dvě stě domů muselo být strženo.
Nebude výpověď vašeho dokumentu zastíněna děním na Ukrajině?
Když jsme film dokončovali, samozřejmě jsme o tom také přemýšleli. Jestli se v mezičase pohledy na rozbořené domy, města a vesnice nestaly běžnou součástí našich životů. A do jaké míry bude silné pro diváky, když uvidí velmi vážný, ale lokální konflikt, který se s válkou na Ukrajině nedá srovnávat. Ale pak jsme si řekli, že je naopak dobré připomenout největší přírodní katastrofu, která se v České republice udála. Právě proto, aby se na ty lidi nezapomnělo pod tíhou všech těch šíleností, které se teď dějí za branami naší země.
Měla jste problém sehnat lidi, kteří byli ochotni o tornádu na kameru promluvit?
Trochu jsem se potýkala s tím, že jsem začala točit až půl roku poté, takže jsem už nebyla schopná natočit bezprostřední katastrofu. Ale mohli jsme využít archivní materiály České televize a fotografie a videa, která natáčeli lidé přímo v místě neštěstí.
Část lidí o tom doteď mluvit nechce, protože to stále nepřekonala. Další mluvit nechtěli, protože už byli unaveni zájmem médií, a třetí část lidí chtěla zapomenout a jít dál. Přesto jsme našli desítky lidí, kteří byli ochotní své příběhy sdělit. Mojí touhou bylo vytvořit jakousi kolektivní paměť oné tragické události, kde nebude ani tak podstatné, kdo to říká, ale co říká. Z mnoha pohledů vytvořit jeden příběh. Příběh tornáda. A to se myslím povedlo.
Tornádo byl úkaz, který jsme nemohli ovlivnit, ani předvídat.
Období nevědomosti, než tornádo přišlo, pro mě bylo jasným začátkem filmu. Fascinoval mě ten okamžik, kdy žijete, fungujete a nevíte, že se vám život na několik dalších měsíců, let, pro někoho i na věky, úplně změní. Proto mě zajímaly okamžiky toho dne. Co lidé dělali, cítili. Natáčela jsem s paní, která se celý den těšila, až si večer sedne na zápraží na verandu a sní si třešně. Podobné okamžiky jsou pro mě nesmírně fascinující, protože vidíte křehkost života.
Nikdy nevíte, co se stane za sekundu, za minutu. A nevíte, jak vám úplně prosté, malé rozhodnutí může naprosto změnit život.
Mám tam příběh pána, který byl v práci, koukal ze dveří na bouřku, točil si na mobil hrozivě se naklánějící stromy a najednou kolem něho projelo auto. Říkal si, to je šílené, v téhle bouřce vůbec vyjíždět ven. Zpětně se pak dozvěděl, že paní, která v tom autě jela, zemřela. Byla jednou z šesti obětí tornáda.
Co na vás zapůsobilo?
To je pro mě vlastně nejsilnější část filmu. Nejvíc mě překvapily a dojaly emoce lidí, kterým bylo pomoženo. Při natáčení jsem viděla, že oběti tornáda zdaleka nepociťovaly tak silné emoce, když mluvili třeba o ohrožení života, nebo že jim tornádo sebralo střechu nad hlavou, jako když se vyjadřovaly k té obrovské vlně solidarity. Z valné většiny se všichni dojali, když vyprávěli, jak jim lidé pomohli.
Do postižených vesnic najely tisíce lidí a jedna a čtvrt miliardy bylo donedávna nejvíce peněz, které se kdy na okamžitou pomoc vybraly. Dokonce i teď, rok poté, tam někteří lidé stále jezdí. Obyčejní lidé, kteří tam o víkendu zajedou a někomu pomohou opravit střechu nebo shání dárky pro děti. Před Vánoci třeba dovezli vánoční ozdoby. Většina lidí má podobné sezonní věci na půdách, které téměř vždycky odletěly. A to, co neodletělo, zničil déšť, který přišel krátce po tornádu.
Zvolila jste zajímavý formát, kdy lidé, kteří vyprávějí, mají za sebou černé pozadí.
Řešila jsem, jak co nejlépe přenést emoce. Věděla jsem, že bude nutné se maximálně soustředit na lidské výpovědi. Bylo mi jasné, že se ve svém přirozeném prostředí nebudou schopni odstřihnout, a věděla jsem, že když bude divák rozptylován nějakým hrníčkem na poličce nebo bílou stěnou, přestane sledovat obličej. A pro mě jsou ty výpovědi také o lehkých, malých nuancích, jak se dotyčný zatváří, nebo jakou udělá pomlku ve vyprávění. Protože tam najednou čtete mezi řádky.
Bylo pro vás snadné naladit se na méně dramatické osudy, o nichž natáčíte?
Sice v mých ostatních filmech nelétají tornáda a lidé nepřicházejí o život, ale ty malé, soukromé příběhy jsou mnohdy pro lidi stejně podstatné. Takže já to tak nevidím. Samozřejmě, říká se, když nejde o život, tak jde o… Dokumentarista ale většinou není člověk, který dělá reklamy, takže se nemůže soustředit jen na jednu věc, aby se uživil. Vždycky musím mít několik projektů zároveň. V okamžiku, kdy jsem točila tornádo, jsem pracovala na čtyřech filmech najednou. Ale nutno říct, že jsem se posledních devět měsíců opravdu nezastavila a teď už se velmi těším na prázdniny.
Kolik dokumentů jste natočila?
Nikdy jsme to nepočítala, ale bude to spíše něco pod šedesát. Jsem celkem pracovitá. Vedle toho jsem ještě dodělala celovečerní dokument, který bude příští rok v kinech.
O čem bude?
Bude se to jmenovat Šťastně až na věky a jedná se vlastně o závěr mé trilogie, která řeší největší proměny na poli partnerských vztahů a vůbec sociálních vazeb. První byla Generace Singles, pak Nerodič a tentokrát to bude o proměnách partnerských vztahů.
Tři roky sleduju pět příběhů. Nemůžu říct párů, protože tam mám třeba i polyamorní vztahy, kde je více lidí, otevřené vztahy, paní, která se stala závislou na seznamovacích serverech. Sleduji ale i milenku ženatého muže, což je fenomén, který je už sice starý stejně jako manželství, ale málokdy se o tom otevřeně mluví. Posledními hrdiny z oné pětice je striktně monogamní, katolický pár, což už je dnes také tak trošku rarita.