Článek
Jak jste se o tomto neuvěřitelném příběhu lží a sebeklamů dozvěděl?
Všechno začalo obrovským výbuchem smíchu, když jsem asi před deseti lety zaslechl v rádiu příšerně falešný hlas Florence Foster Jenkinsové, jak zpívá Mozartovu árii. Když jsem se přestal smát, položil jsem si otázku, jak je možné, že někdo s tak hrozným hlasem a falešným zpěvem mohl vůbec nahrát desku. A ten novinář, který ukázku prezentoval, tvrdil, že dokonce zpívala v Carnegie Hall. Ten příběh mi připadal naprosto neuvěřitelný a napadlo mě z něj udělat film.
Delegace filmu Marguerite na letošním festivalu v italských Benátkách
Ten se ovšem odehrává mezi smetánkou i bohémou v Paříži dvacátých let. Proč jste ho přenesl z Ameriky do Francie?
Měl jsem chuť vyprávět příběh ženy, která se chce osvobodit od pravidel, která ženy velice svazovala. A v Paříži dvacátých let se ta pouta začala trhat, ženy se začaly emancipovat, osvobozovat. Marguerite to samozřejmě dělá velmi excentricky, ale to je právě zajímavé.
Váš film ale zdaleka není jen o emancipaci, natož o falešném zpěvu…
Chtěl jsem mluvit hlavně o lži, o iluzi a sebeklamu. Té ženě celý život z různých důvodů lhali: ze zištnosti, z krutosti. Jsou tam novináři, kteří o ní napíší pochvalný článek, protože předpokládají, že to každý pochopí jako vtip a ironii. A ona to vezme naprosto vážně… Chtěl jsem ukázat, že je možné tvrdit něco, co se naprosto vymyká realitě, a přesvědčit ostatní, že to realita je.
Do titulní role jste obsadil vynikající Catherine Frotovou, známou u nás především z filmu Prezidentova kuchařka. Proč jste vybral zrovna ji?
Ve Francii je to jedna z nejpopulárnějších hereček, ale je pravda, že asi tři roky netočila, čekala podle vlastních slov na velkou roli. A já doufám, že je to pocta jejímu komickému talentu a emotivnímu vyjadřování.
Kdo zpíval a jak se podařilo docílit tak falešného zpěvu?
Pro mě je důležité, aby si diváci vytvořili iluzi, že to zpívá Catherine, takže pravdu si ponechám pro sebe. Problém totiž byl, že ona zpívá velmi dobře, ale docílit tak příšerného zpěvu, jakým vládne Marguerite, vyžaduje mistrovskou pěvkyni.
Bylo těžké zpívat falešně?
Byla to docela dřina. Nechtěl jsem jen falešný zpěv, chtěl jsem také zpěv vtipný, aby neunavoval, a aby v tom bláznovství byla cítit emoce. Takže těch barev hlasu byla třeba několik a bylo to velmi náročné.
A jaké bylo natáčení v Čechách?
Do Prahy jezdím pravidelně více než dvacet let, protože jeden z mých nejlepších přátel je producent Artemio Benki, a spolu jsme udělali už řadu reklam a klipů. A náhoda tomu chtěla, že když jsem přemýšlel o filmu Marguerite, jezdil jsem zrovna do Prahy hodně často. Chodil jsem po městě, poslouchal hlas Florence Foster Jenkinsové a bylo to docela přízračné. Praha je město hudby, ten příběh sem dobře pasoval. Jsem přesvědčen, že kdyby ji tu potkal Mozart, objal by ji a strašně se rozesmál.
Přesto i Paříž je město hudby i bláznivých umělců…
Jenže já nechci točit v Paříži. Tam žiji, a když točím, chci se izolovat, být naprosto uzavřený ve svém příběhu. Proto jsem se snažil. Ostatně ten zámek na Slapech, kde jsme točili, je taková směs francouzského zámku s rakouskouherským vlivem, a to podle mého názoru velmi koresponduje s příběhem. Abyly tu i ekonomické důvody, protože je to koprodukční projekt, takže se vlastně všechny hvězdy spojily k tomu, abychom točili převážně v Čechách. Já miluji Prahu, v mých očích je čím dál krásnější. A samozřejmě z předchozích zkušeností už jsem znal české techniky, dekoratéry, přijali mě fantasticky, takže to bylo snové natáčení.
Co říkáte tomu, že Stephen Frears právě dotočil příběh stejné ženy - s Meryl Streepovou v hlavní roli?
On točí klasický hollywoodský životopisný film, zatímco ten můj je Florence Foster Jenkinsovou jen inspirovaný a jinak je to smyšlený příběh, moje evokace postavy.