Článek
Jak přesně dok.incubator funguje?
Je to tvůrčí dílna pro filmaře, kteří se zabývají dokumentárním filmem. Každý rok se nám hlásí zhruba sto filmařů, kteří mají hrubý sestřih svého snímku. Vybereme osm nejtalentovanějších, kterým pomůžeme natočit kvalitní film, jenž se promítá na plátnech kin v celém světě. To není jenom tak.
Představte si, že vyrůstáte v nějaké zemi, v níž funguje nějaký filmový jazyk, podle kterého logicky točíte. Když ale chcete uspět v zahraničí, musí mít váš film nějaké přesahující téma, které osloví diváky napříč kulturami, ekonomickými a sociálními vrstvami. Pokud v nějakém filmu tenhle potenciál vycítíme, snažíme se ho režisérům pomoci naplnit.
Čili s nimi probíráte konečnou podobu a snažíte se jim být jakýmisi oponenty?
Ano. Kdyby ten svůj film sestříhali úplně sami, bez jakékoli zpětné vazby, pravděpodobně by se promítal jen v jejich zemi.
My jim ukazujeme, čím vším jejich snímek může být. Máme k dispozici tým lektorů z celé Evropy i ze Spojených států a učíme filmaře, jak vést kreativní proces tak, aby na jeho konci byl skutečně hluboký a kvalitní dokument.
Kudy vede cesta od hrubého nástřelu ke konečnému výsledku, který má ambice zaujmout publikum celosvětově?
Nejčastěji je potřeba zapracovat na kontextu filmu. Chceme režiséry přimět k tomu, aby nevyprávěli jen jeden příběh, ale aby se snažili postihnout i téma, které je za ním, aby ho prostě zasadili do kontextu doby, v níž vznikal.
Teď tu máme například čínský film o homosexuálovi, jenž se o své orientaci strašně bojí říct mamince, protože ví, že by se nesmířila s tím, že nikdy nebude mít děti. Všichni na něj tlačí, kdy už si konečně najde dívku a založí rodinu, koupili mu byt, poslali ho do Ameriky... Je to vlastně intimní příběh jednoho člověka, který by ale v druhém plánu mohl vypovídat leccos o tom, jak funguje čínská společnost.
Tenhle přesah bychom do toho filmu rádi dostali. Aby se divák zamyslel, jak celý systém funguje a že vlastně to, co se na plátně odehrává, vypovídá i o širším kontextu a může se nějakým způsobem týkat i jeho samého. Takže, ve stručnosti řečeno, snažíme se z malých příběhů dělat velké.
Není to asi snadná práce, ale jsou za ní výsledky, že?
Za posledních sedm let jsme měli devět filmů v hlavní soutěži festivalu Sundance, kam se doposud žádný český film ještě nedostal. Filmaři o nás vědí. Dnes je velmi prestižní se k nám do workshopu dostat. Uvědomují si zároveň, že jsme jeden z nejnáročnějších filmových tréninků, ale žene je kupředu motivace.
Vědí, že jejich film se pak může dostat na festival do Berlína nebo právě na Sundance, což je sen každého filmaře. Zpravidla přijedou nažhavení, plní energie a odhodlání.
Stává se, že se v průběhu prací na filmu výsledek zvrtne v něco úplně jiného?
Docela často zjistíme, že režisér má v rukou strhující příběh, ale publikum se z nějakého důvodu například neztotožní s hlavním hrdinou a místo něj ho zajímá osud úplně jiné postavy. Takže je potřeba to celé překopat a přestavět.
To asi není úplně jednoduché.
Představte si, že o někom tři roky točíte dokument a najednou zjistíte, že tenhle člověk nikoho nezajímá, ale že má bratra, za kterým je úžasný životní příběh. To je jako zradit přítele, nemluvě o obrovském výdeji peněz a energie. Často jde i o život, a to doslova.
Na festivalu Jeden svět uvádíme například snímek Než se otec vrátí o otcích, kteří dobrovolně odešli bojovat za Islámský stát a se ženami a dětmi komunikují pouze po Skypu. Je to vlastně příběh dvou dospívajících holčiček, z nichž se stávají ženy. Najednou se musejí začít jinak oblékat, nosit hidžáb, změnit své dosavadní návyky, například skončit s tancováním a natáčením filmů, čemuž se předtím věnovaly, protože se to pro ženu nehodí.
Odehrává se to v Gruzii, ale celé je to pod kontrolou radikalizovaných muslimských sil, a aby se k dětem režisérka vůbec dostala, musela tam dva roky učit ve škole a film točila na malou ruční kamerku. Ještě před zveřejněním jsme řešili, jestli jí nehrozí nebezpečí, protože bez příkras ukazuje mnoho utajených věcí, které se odehrávají v údolí.
Mnoho z našich účastníků tyto věci musí řešit. Měli jsme na workshopu například film o otroctví. Režisérka se úplnou náhodou dostala do rodiny, v níž fungovali tři otroci. Nechali ji tam točit za odměnu, protože jim přivedla zpátky syna, který byl drogově závislý a měl nějaké určité problémy.
Ta rodina si skutečně vydržovala otroky?
Přesně tak, navíc vůbec nevnímala, že by na tom bylo něco špatného. Byla to rodina plná kriminálníků, několikrát trestaná, a ty otroky k sobě poutala psychickým terorem a manipulací. Režisérka byla Maďarka a měla strach film uvést. V Maďarsku se v běžné distribuci vlastně neobjevil.
Režiséři, kteří se našeho workshopu účastní, často řeší podobné problémy. Vzpomínám si na dokument Ženy Zlatého úsvitu o řecké nacistické straně Golden Dawn, tedy Zlatý úsvit, kde hlavní šéfy zavřeli za pokus o organizovanou vraždu. Na jejich posty nastoupily ženy a dcery.
Prostě se rozhodly, že tu stranu udrží, vstoupily do voleb, skončily jako třetí nejúspěšnější. A když hlavní postavy hnutí pro nedostatek důkazů pustili z vězení, vrátily se jejich ženy zpět k plotnám. Film natočil švédský režisér Havard Bustnes a je jasné, že se do Řecka hned tak nepodívá.
Kde všude jsou pak vaše filmy k vidění?
Záleží na tom, o jaký druh dokumentu jde. Každý festival má jiné publikum a pro ně připravuje dramaturgii. Každý filmař chce film dostat na velké festivaly, na Sundance, do Berlína či na dokumentární festival IDFA v Amsterdamu.
Naše filmy jsou vizuálně poutavé čili míří i do kin. Několik z nich je v nabídce Netflixu či HBO a dost jich jde do evropských televizí.
V České republice jich asi nejvíce uvidíte na festivalu Jeden svět.