Ředitel Divadla Na zábradlí Petr Štědroň: Divadlo není přehlídkou šatů

„Nějak přirozeně jsem k divadlu inklinoval už od dětství. Chodil jsem do různých dramatických kroužků a kolem Divadla na provázku jsem se hodně motal, protože můj otec je jedním ze zakladatelů a kmenovým dlouholetým hudebním skladatelem. Od patnácti let jsem tam dělal uvaděče,“ říká Petr Štědroň.

Inklinoval jsem k tomu brzy. Strávil jsem rok na gymnáziu v Německu a to byl asi největší iniciační moment ke studiu germanistiky. Už v pubertě mě začala zajímat současná německá literatura a německá literatura 20. století, především po druhé světové válce a tím jsem se dostal ke germanistice.

Při studiu jsem se dost orientoval na německou teatrologii a vůbec na divadlo. Chodil jsem pravidelně na divadelní přednášky a diplomovou práci jsem už psal na divadelní téma. Doktorskou práci také, sice na germanistice, ale myslím si, že v dnešní době je to studium natolik prostupné, že je celkem jedno, co člověk studuje, důležité je, čemu se věnuje.

Nastoupil jsem na post dramaturga Mahenovy činohry Národního divadla v Brně. Odtamtud jsem asi po pěti letech přešel do divadla Reduta, které je scénou ND v Brně, jako umělecký šéf.

Je to samozřejmě těžké, ale nechci, aby to vyznělo, že prorážím kry. Vždycky je těžké prosadit svou vizi, ale ta není zdaleka jen mou, protože vždycky pracuji s lidmi, kterých a jejichž estetiky a poetiky si vážím. Máme jasnou vizi současného divadla, která je poučena německým a vůbec evropským divadlem. I díky umělecké šéfce Divadla Na zábradlí Doře Viceníkové, mé partnerce, máme velmi častý kontakt se zahraničním divadlem a vidíme, kde bychom byli rádi, aby bylo i české divadlo.

Trochu výhoda to samozřejmě je. Ale není to o tom, že bych umluvil nějakého dramaturga, protože se s ním znám, aby pozval naši inscenaci. I když vím, na koho se obracet, vždycky je to o volbě toho konkrétního festivalu a konkrétního dramaturga. Kdybychom je chtěli nějak uplácet nebo očarovat svým kamarádstvím a šarmem, tak by to určitě nefungovalo.

Je to především proto, že zahraniční producenti festivalu shledávají, že je to velmi zajímavá, ojedinělá poetika. Třeba režisérů Jana Mikuláška, Davida Jařaba nebo dalších, kteří s námi pravidelně spolupracují. A také se snažíme hledat a nacházet témata, která rezonují. Jsou nepříjemná a provokují k nějakému zamyšlení a k nějakému názoru.

Byla to velká výhoda i nevýhoda. Teď se to dá lehce shrnout, že se to povedlo, ale stála za tím velká příprava a samozřejmě potřeba to divadlo znovu nastartovat, protože jsme ho zdědili v dost neutěšeném stavu.

Byli jsme si vědomi, že ten stav chceme změnit co nejrychleji a nějakým velmi radikálním gestem, což bylo přenesení osmi autorských inscenací z našeho předchozího působiště. A od září 2013 jsme nastartovali úplně nový repertoár, který jsme postupně doplňovali.

To se skutečně povedlo, nechci, aby to znělo ješitně. Nevěděli jsme, jak bude náš program rezonovat s pražským divákem. Protože nerozlišujeme diváky na pražské a brněnské, ale zkrátka na ty, kteří mají zájem o nějakou úvahu nebo zamyšlení nad svým životem a nad svým světem.

Je to klišé, ale pořád živé. Je to trochu ironie, ale někdy to dostává trochu absurdní rysy. Můj bratr hudební skladatel Miloš Orson Štědroň žije v Praze už dvacet let a já jsem už patnáct let dramaturgem pražského divadelního festivalu německého jazyka. Neměl jsem svět rozdělený na Brno a Prahu. Ale tady jsem se dozvěděl, že toto dělení existuje a že je takovou podivnou kavárenskou módou se tím zabývat. Vzpomínám si na jeden titulek „Šalina na nábřeží“. To mi připadalo opravdu hloupé.

Překvapilo mě, že tento pocit dělení je v Praze větší než v Brně. Možná to bylo i tím, že jsme se z toho nenáviděného Brna dostali do hájemství Prahy, do divadla, které je jakýmsi symbolem vývoje českého divadelnictví.

Ten strach s naším nástupem, že rozbijeme nějakou poetiku, si myslím, byl naprosto neopodstatněný a vlastně absurdní. Protože divadlo skutečně není muzeální instituce a musí jít dál. Nemůžeme dělat repliky inscenací dvacet let starých, na které vzpomíná nějaká hrstka uctívačů, nechci se tomu vysmívat, ale zkrátka to nejde. Je to proti principu toho žánru nebo uměleckého druhu. K tomu jsou muzea a galerie, ale divadlo je živé umění.

Myslím, že v Divadle Na zábradlí by mělo být progresivní současné umění, ale my se nevyhýbáme ani klasickým kusům, ale nahlížíme na ně nově. Což by mělo být i úlohou velkých scén, poslední dobou se to už i děje. Řada velkých scén už pochopila a začíná se otevírat západnímu myšlení o divadle, které tady dlouho nebylo. Ale pořád je v českém divadle jistá míra konzervativismu a takového ustáleného pohledu na funkci divadla. Myslím, že by to neměla být přehlídka šatů a toho, že se divák přijde utvrdit ve svém názoru.

Všechny hry mají obrovskou možnost výkladů a interpretací a je škoda jich nevyužívat a je to i nepřirozené. Považuji to za běžný chod života. Jako se posouvají technologie, móda, tak se posouvá i estetika tvorby literatury, uměleckých děl.

To je jedna z inscenací, které jsme přenesli z divadla Reduta. Jedna z našich nejúspěšnějších, co se týče zahraničních zájezdů. Zrovna teď jsme dostali další pozvání do Deutsches Theater Berlin. Objeli jsme s ní půl světa. Nejdále jsme asi byli v Bogotě v Jižní Americe. To je příklad dramaturgie, kterou se chceme vydávat.

Je to dramatizace románu Patrika Ouředníka, který je chytrou formou reflexe 20. století. Ouředník ve své novele dokáže vedle sebe stavět výdobytky 20. století s největšími tragédiemi a katastrofami, jako je holocaust, ruské gulagy a hladomory v Sovětském svazu.

Vedle toho staví zdánlivé banality, např. vynález toaletního papíru, nebo podprsenky. Což v tom banálním spojování otevírá další obzory a ukazuje jakési opakování chyb dějin. Je to taková smutně veselá podívaná na to, jak jsme ve dvacátém století žili a jak pravděpodobně budeme žít i v tom 21.

Vzniká velmi dlouho, než se inscenace začne realizovat na scéně. Třeba i rok. Velmi často to přináší Dora Viceníková, jako šéfdramaturgyně a umělecká šéfka a my jí potom dáváme další podněty s Honzou Mikuláškem a Markem Cpinem. Jsme vlastně generační divadlo, protože jsme všichni spolužáci už z gymnázia. Snažíme se, aby inscenace neměla jen jeden text a jednu rovinu, ale aby tam byly doprovodné hlasy a faktory.

Velmi nás zaujalo několik osobností z českých dějin, jako byt třeba Pavel Juráček, scenárista nové vlny a osoba, která stála v pozadí mnoha významných scénářů a filmů české nové vlny. A především člověk, který si psal velmi zajímavé deníky. Na základě toho vznikla inscenace Zlatá šedesátá.

Podobně jsme se třeba zabývali Janem Zábranou a samozřejmě korespondencí Voskovce a Wericha, která je úchvatná v tom, že je vlastně nesmírně smutná, protože jsou to dva celoživotní přátelé, kteří jsou od sebe odděleni oceánem a vídají se sporadicky. Přesto jsou spolu v neustálém kontaktu. Píší si dopisy, každý z jiné perspektivy.

Voskovec píše své starosti o tom, že zrovna točí s Garym Cooperem někde v savaně a že už tři dny jezdí na koni a že ho z toho bolí zadek. Werich píše, že odchází do Divadla ABC hrát současnou bulharskou veselohru, která není veselá. Je to taková snaha ukázat na malých dějinách velké dějiny.

Ta korespondence nás ale dojala také v hlubokých lidských postřezích, jak jde u nich čas a přicházejí choroby a stáří. Závěr jejich životů je velmi smutný. Naší snahou je si to připomínat.

Všechno se to organicky propojuje. Hodně jezdím do Německa a Rakouska, Švýcarska, Nizozemska, Lucemburska dívat se na divadelní představení. Trávím dost času ve vlaku a tam toho asi přeložím nejvíc. Ale překládat se snažím v každé volné chvíli. Snažím se sledovat současnou literaturu.

Mám velké štěstí v práci i v osobním životě. Máme dvouletého syna a nechci to zakřiknout, ale ano, jsem šťastný.

Může se vám hodit na Seznamu: