Článek
Typy postav, hudba, exteriéry – prakticky všechno odkazuje na Woodyho Allena. Možná to nebyl úmysl, ale lze tomu jen těžko uvěřit. Když se po New Yorku prochází potrhlá psychoanalytička s dramatikem a řeší problémy osmdesátiletého kmeta, který se bláznivě zamiluje do dvacítky, když se všichni pořád psychicky hroutí a k tomu hraje jazz, co si má chudák divák pomyslet?
Není to ovšem jen Allen, celý film pokrývá hustá vrstva retro prachu, odkazů k divadelním konverzačkám, k černobílým filmům a také k Snídani u Tiffanyho (ta už byla, pravda, barevná).
Břitké dialogy a zvraty docela baví, i když shody náhod a roztomilá nedorozumění v ději působí jako z roku 1960. Také schovávání milenek v koupelně je ultravousaté, ale na druhou stranu z toho všeho čiší tak pohodová atmosféra, že se zasmějete docela často – zejména zásluhou skvěle vybraných herců.

Jennifer Anistonová v komedii Je prostě báječná
Mladá britská hvězdička Imogen Pootsová hraje roztomile prostitutku se zlatým srdcem, která sní o filmové slávě, Jennifer Anistonová je jako vždy dokonalá komička – její protivná psycholožka polechtá bránici – a charizmatický Owen Wilson si svého dobráckého režiséra se slabostí pro coury také vychutnal.
Vzhledem k rozumné stopáži 93 minut divák vydrží až do konce držet palce milé „společnici“ Izzy. Ta se shodou náhod dostane do hry režiséra, který si ji předtím na noc zaplatil. A protože je zjevně nejlepší ze všech adeptek, musí ji, ač nerad, vzít a před manželkou předstírat, že se neznají. Zná ji bohužel i herec, který rovněž občas využívá služeb call girls. A do toho přijde ještě bláznivý starý soudce, který si dokonce najme soukromé očko, aby mohl nebohou prostitutku sledovat celý den a žárlit.
Komedie, která má být neskrývanou poctou starému Hollywoodu, se vlastně docela povedla. Všechno už jsme to sice viděli, ale co je vlastně originální? Přesně tak se ptá Bogdanovich v závěru filmu. Asi aby všem došlo, že vykrádá zcela úmyslně a nemáme to brát tak vážně.