RECENZE: Vltavice. Zdařilé vyprávění o jihočeské vsi, jež musela ustoupit přehradě

Není divu, když si uvědomíme, že jde o autora, který vystudoval kulturní dějiny. Pevným zázemím pro jeho psaní se přitom stává nejjižnější region jižních Čech, kde žije – okolí Trhových Svin. Právě zde loví události, které dávno odplynuly, aby zachytil jejich stále dohledatelné stopy.

Jistě to není metoda nijak originální, spousta autorek a autorů se dnes opírá o minulost nabitou dramaty – Kateřina Tučková, Petra Klabouchová, Karin Lednická, Danuta Chlupová, Lenka Chalupová či Scarlett Wilková. Nebo Jiří Hájíček. Štifterův rukopis je přesto jedinečný. Odlišuje jej specifický druh poetického tajemna.

Kupříkladu Kateřina Tučková svěřuje mimořádné schopnosti výhradně výjimečným ženám, u Štiftera to ale může být kdokoliv. V románu Krajina roztavených zvonů (2024) je to chlapec, který, ač sirotek, dokáže žít ve snu se svými rodiči. Ve Sběrateli sněhu (2022) zase mladý muž, který dokáže komunikovat s minulostí, a v povídce Andělíčkářka ze sbírky Světlo z Pauliny (2020) žena spojená s osudem dětí, jejichž smrt byla pro mnoho matek spíše dobrým skutkem. V právě vydané Vltavici je to pak opět dítě, které vidí do neveselé budoucnosti celé jedné vesnice.

Boření hranic mezi minulostí a přítomností, mezi světem živých a mrtvých, mezi tady a tam pomáhá Štifterovým hrdinům vyrovnat se s nespravedlivým osudem. A někdy se stává pomocí i pro ostatní.

Vltavice vychází téměř signifikantně v roce nebezpečného sucha, během nějž vystoupilo dno Lipenské přehrady a odhalilo úlomky minulosti dlouho zalité vodou. Nemá tedy snad sám autor prorocké schopnosti?

Anebo je vykazuje jihočeská krajina, protkaná pověstmi, kaplemi, studánkami, božími mukami a dalšími sakrálními stavbami, jež se charakteristicky prolíná celým Štifterovým rukopisem? Ta krajina, která může být zalita vodou, a přece nepřestává vystupovat z hlubin a znovu vydávat svědectví? Podobně jako to dělá stěžejní jihočeský „němý“ patron Jan Nepomucký, který s prstem položeným přes rty nepřestává připomínat, že i všechno zamlčené má v dějinách svůj smysl?

Může to být ale nakonec i voda, jež ve Štifterově zatím poslední knize sehrává specifickou úlohu. Voda jako plynoucí čas. Ale i jako zadržený dech (jak nazývá autor Lipno) – čas, který se v přehradách snažíme zastavit a přizpůsobit svým potřebám.

Nechat plynout a mluvit, nebo zdržet a mlčet? Co z toho je užitečnější? Možná to je otázka, již lze vždy zodpovědět jen v konkrétní chvíli a konkrétním případě, a právě proto se ze současného pohledu zdají být mnohé minulé činy naprosto nepochopitelné. Sobecká krutost lidí, kteří odstraní nevinného člověka, protože jim je nepohodlný, zůstává však stejně strašná v jakékoli době.

Právě ona je také hlavním tématem Vltavice, jež se odehrává ve dvou různých rovinách – před zatopením obce a po něm. Spojující linku představuje stará žena, jež zažila obojí a své vzpomínky svěřuje mladé dívce, která do míst někdejší Dolní Vltavice jezdí na chatu.

Mohlo by se zdát, že román o zatopené vesnici už nemůže Jihočechy ničím překvapit poté, co Jiří Hájíček sepsal svou Rybí krev o stavbě temelínské jaderné elektrárny. Jenže zánik nebo totální proměna původního osídlení v tradiční krajině je tématem, jež se sotva může vyčerpat.

Navíc u Hájíčka jsme sledovali dopady konkrétních činů na konkrétní lidi v konkrétním čase, zatímco Štifter je ve Vltavici rozkročený napříč epochami. Nahlíží je coby jakýsi malý bůh shora a dívá se chvíli po proudu a pak zas proti němu. Je rozmáchlý štětcem po krajině. Právě to je pro něj charakteristické a právě to z něj činí víc než regionálního autora, byť se ve svých námětech pevně drží jednoho místa.