RECENZE: V Národním muzeu se (ne)kouří

Zhruba sedmiminutovou projekci nabízí NM od července v rámci projektu Kroky pokroku, který patří do stálé expozice Dějiny. Ta představuje minulost českých zemí od 8. století až do první světové války. VR zážitek zaměří pozornost na téma technického pokroku, zvláště průmyslu.

„Kupé“, ve skutečnosti čtyři pohodlné sedačky s osmi místy, najdete v 1. patře historické budovy. Na stolcích jsou tam připravené speciální brýle pro VR. Po jejich nasazení se dostanete do dob, které část z nás vůbec nezažila. Výlet začíná 19. stoletím, končí budoucností, u robotů.

Z okna jedoucích vlaků postupně uvidíte světlo prvních elektrických lamp (rok 1890), moderní ulice (rok 1930), ale také smog z fabrických komínů, který Werich ironicky hodnotí jako – pětiletkový. A s humorem si povzdechne, že by mohli na ty komíny nasadit filtry, tak jako právě u cigaret (1960).

Projekci nechybí vtip, je nabitá informacemi a těm, kteří chtějí, nabídne cíl, kam vás muzea mají dovést: k přemýšlení. Po jejím zhlédnutí, po srovnání s obdobnými projekty v cizině, k ní musím napsat jen dvě slova: velmi povedené.

A v čem je tedy možný problém? Kritici novince NM vyčítají možné podprahové spojení s tabákovou společností Philip Morris ČR. Vadí jim, že informace o tom, že na projekt přispěla, není uvedena přímo ve videu. Opomíjejí přitom fakt, že daná firma je s institucí oficiálně spojena již týdny, o čemž muzeum veřejnost informovalo.

V rámci dohody o spolupráci mu během čtyř let věnuje deset milionů korun na výzkum a popularizaci vědy. Expozice je to druhé. A navíc, na to, že „projekt vlak“ vznikl za přispění tabákového výrobce (zafinancovala technologie VR a natáčení spotů), je návštěvník upozorněn na velké ceduli, která visí nedaleko sedaček, do nichž může usednout.

A ano, František Křižík zapaluje v rámci tamní virtuální reality Antonínu Dvořákovi doutník, Jaroslav Heyrovský kárá Jana Wericha za to, že moc kouří, jenže právě cigaretové výrobky pevně patřily k době, o níž se vypráví.

Nařknout tedy lidi z muzea, že jakkoli nevyžádaně ovlivňují děti, že je skrytě učí kouřit, je tak (podle mě) úplně mimo. Závěrečný dialog dvou robotů navíc dává VR kýženou pointu: je fajn, že nám lidi (zatím) nenaprogramovali ty své emoce a závislosti.

Doutníky, cigára a cigarety jsou zkrátka lidské „artefakty“, které patří do dějin (i v muzeu). Jeden čas byly mimo jiné symbolem ženské emancipace. Kouř z nich je navíc použit v NM jako metafora, paralelní motiv k neblahému kouřovému odkazu průmyslové revoluce – exhalacím.

Takže klidně své děti do „kupé“ posaďte, nebojte se o ně. Po absolvované jízdě spontánně kouřit nezačnou. Jako máma dcery a syna, zarytá nekuřačka, si spíš vsadím na to, že vám řeknou cosi jako: konečně něco, kvůli čemu má v 21. století cenu jít za kulturou. Problém českých muzeí, galerií totiž roky nejsou obecně „skryté“ reklamy na cokoli, ale spíš nekonečná nuda.