RECENZE: Umění zapomenutých rodáků ve Vídni

Ředitelka pořádající Galerie Belvedere Agnes Husslein-Arcová očekává podobný zájem i o její reprízu, byť ve Vídni byl rozsah částečně redukovaný co do prostoru i počtu exponátů.

Pozornost německých a rakouských kurátorů se soustředila na období let 1900–1933.

Vídeň byla tehdy centrem mnohonárodnostní monarchie a po jejím rozpadu žila z pohasínající tradice, Berlín se naopak rozvíjel jako světové velkoměsto, jemuž mohly konkurovat jen Londýn nebo Paříž.

Co se týče výtvarného umění, kterému je v rámci expozice věnována výlučná pozornost, objevuje se v ní především secese, expresionismus, kinetismus, dadaismus a nová věcnost. Zastoupena jsou všechna velká jména od Klimta po Kirchnera, a to reprezentativními díly, byť pouze solitéry.

Pro nás je výstava obzvláště přitažlivá. Organizátoři sice přehlédli fakt, že Vídeň měla význam pro formování mladého Františka Kupky i Maxmiliána Pirnera, ale důstojně je publiku představen pražský rodák Emil Orlik, secesní sochař Anton Hanak z Brna nebo vynikající designér Josef Hoffmann z Brtnice u Jihlavy.

Do výběru se dostala i řada českých a moravských rodáků, o kterých máme jen letmou povědomost. Moriz Melzer, který se narodil v Bělé u Jevíčka a působil v Berlíně, se účastnil výstavy expresionistické skupiny Blaue Reiter a podílel se na vystoupení řady sdružení, která se natrvalo zapsala do dějin moderního umění.

Na výstavě má nádherný obraz, který otvíral cesty k jiné abstrakci, než jakou prosazoval v Paříži František Kupka.

Vlivným umělcem byl také Erich Mallina, rodák z Opavy, jenž byl v letech 1906–1930 profesorem na vídeňské Uměleckoprůmyslové škole. Fascinoval ho buddhismus, v umění holdoval futurismu, abstrakci i imaginativnímu umění. V Belvederu je k vidění jeho rozměrný obraz, který naznačuje, jak se secese přiblížila už deset let před Kandinským k abstrakci. Mallinovi stačil jen krůček a dějiny moderního umění by se psaly jinak.

Vynikajícím expresionistou byl třeba Anton Kolig z Nového Jičína, jak dokládá na výstavě působivý mužský akt, lepší než leckterá díla jeho spolužáka Kokoschky.

Podobných objevů je v expozici vícero. Kolik z nás zná třeba Huga Baara z Nového Jičína, Franze Metznera z Všerub u Plzně, Eugena Jettela z Janovic v Podještědí, Ernesta Neuschula z Ústí nad Labem, Friederike Nechansky-Stotzovou z Opavy nebo Otto Ericha Wagnera z Klepáčova u Blanska? Všichni byli tak zajímaví, že jsou na výstavě schopni zazářit i vedle Schieleho, Grosze nebo Klimta.

Je dobré, že se autoři pustili bez předsudků a zábran do sociálních a politických témat, která provázela kulturní osudy Vídně i Berlína. Vedle sebe tak najdeme oběti totalitní perzekuce, obdivovatele bolševismu a také ty, kteří podlehli Hitlerově demagogii. K těm posledním patří třeba Franz Sedlacek, pozapomenutý surrealista na úrovni Salvadora Dalího.

Pro zájemce o středoevropskou avantgardu 20. a 30. let je Vídeň–Berlín velmi zajímavou výstavou. Škoda jen, že záběr není širší a je specifikován jen na malířství a sochařství.

Obdobné starší projekty pařížského Centre Pompidou (Paříž– Moskva (1979) nebo Paříž–New York (1977)) nabídly i kapitoly z dějin divadla a kinematografie, scénografie, dobové módy, literatury a architektury, což na vídeňské bilanci chybí.