RECENZE: Široce rozkročený John Cale mezi rockem a noisem

Cale patří ke klíčovým postavám, které pomáhaly utvářet podobu rocku od půlky šedesátých let až do poloviny osmdesátých. Začínal ve Velvet Underground, produkoval první album Stooges Iggyho Popa i Patti Smith, ale taky alba zakladatele ambientu Briana Ena Another Green World a Music For Films.

Navíc jako jeden z prvních spojoval rock se soudobou hudbou, když spolupracoval s Terrym Rileym. Slyšet je to i na druhé desce německé zpěvačky Nico The Marble Index.

V hledání nových přístupů Cale pokračoval i na letošní desce Mercy plné vrstev elektroniky a smyčců, která působí hodně filmově. Naživo však nabídl úplně jiné pojetí.

Před koncertem se linul z beden čirý noise, ovšem začátek večera s písněmi Jumbo a The Endless Plain of Fortune nabízel velmi klasicky pojatý písňový rock, ve kterém kytarista Dustin Boyer divoce sóloval.

Zklidnění přinesla až chladná balada Chinese Envoy, která stojí na pianu.

Písně z nové desky ale pojal Cale odlišně od studiových verzí. Místy se blížily až noisu a s rockem toho mnoho společného nemají. Moonstruck věnovaná Nico je bez beatu. V Out of Your Window zůstala zachovaná linka piana a vrstvy hlasů, ovšem doprovod přecházel až v noiseovou stěnu.

Cale se sonorním hlasem mnohdy přecházel až do polomluveného projevu jako v Rosegarden Funeral of Sores. Novému pojetí s vrstvami zvuků a samplů z nichž zněly i smyčce a hlasy, však byly přizpůsobeny i starší skladby jako Half Past France nebo Cable Hogue.

Cale jejich motivy rozvíjel do rozsáhlejší formy za hranicí rockové nebo popové písně.

Návrat z ponoru do hlubin temnoty přestavovala Hanky Panky Nohow s jasnějším zvukem i aranžemi a výrazným refrénem a hravá Villa Albani. Cale, který se na chvíli chopil i kytary, dokázal namíchat dobrý koktejl, kde od jednoduchých přímočarých rockových písní přecházel k temným až hlukovým experimentálněji pojatým kompozicím s vrstvami samplů, aby na závěr nabídl návrat z chmurnosti, i když jeho podoba Heartbreak Hotel od Elvise Presleyho zahraná v přídavku je také velmi depresivní.

Cale je oceňován především pro své písně, které podle mě nejlépe vyznívají jen za doprovodu piana nebo španělky, jak ukazuje živé album Fragments of a Rainy Season (to pro ty, kteří neviděli před lety Caleův sólový koncert v Arše).

Jiní mohu vidět vrchol jeho tvorby v působení ve Velvet Underground nebo při spolupráci s Lou Reedem na warholovském projektu Songs For Drella, ale nedílnou součástí jeho tvorby tvoří výboje, v nichž neustává.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Mercy - John Cale, Songs For Drella - Lou Reed, John Cale, M:Fans - John Cale