RECENZE: Román Ďábel zkoumá zlo v člověku

Pollockova tvorba bývá srovnávána s psaním jiné autorky, která své texty zasazovala do jižanského prostředí – Flannery O’Connorové. Styčné body tu jsou. Pro oba je důležité téma hledání a (ne)nacházení Boha, pokušení, zkoušky víry i vůle. Jenže zatímco ve světě stvořeném O’Connorovou je stále cítit naděje a možnost vykoupení, Pollockovi hrdinové tonou v temnotě a pomocná ruka slibující vykoupení často drží namířenou zbraň.

Autor proplétá tři linky, jež se v závěru protnou. Před očima defiluje plejáda ztracenců. Třeba bývalý voják, který je přesvědčený, že svou umírající ženu zachrání tím, když ve jménu modlitby za nemocnou obětuje co nejvíc živých bytostí.

Servírka, jež slouží svému narušenému manželovi a podílí se na jeho zvráceném fotografickém koníčku. Nebo kazatel, který zneužívá důvěřivost mladých dívek a věří, že všechny své hříchy odčiní, pokud na smrtelné posteli poprosí o odpuštění.

Próza je naplněna násilím, ale autor k němu přistupuje jako k další charakteristice svého fikčního světa – nezahlcuje čtenáře detaily vyhřezlých vnitřností jako jiní spisovatelé (sázející tak nejspíš na „syrovost“, která se tak dobře vyzdvihuje v anotacích) a má talent načrtnout scénu pomocí několika stručných, ale vycizelovaných vět: „Cítil vinu a stud, že nepláče, ale žádné slzy už mu nezbyly. Matčino dlouhé umírání ho úplně vyčerpalo. Protože nevěděl, co dál, obešel tělo a namířil baterku před něj. Potom se vydal lesem zpátky.“

Jeho poválečné Ohio je zemí, v níž není radno důvěřovat nikomu a ze všeho nejméně pak sám sobě. Pokud je v Pollockově světě naděje, jde jen o její slabé jiskřičky. Laskavost zaměňují některé postavy za slabost a takové dobráky zpravidla nečeká šťastný konec. Spravedlnost sice nakonec dosáhne svého, ale trvá jí to nesnesitelně dlouho.

Závěrem je dobré zmínit, že kniha může poněkud mást svým vzhledem. Obálka navozuje dojem, že se jedná o krimi, ale byla by chyba považovat Ďábla za „pouhou“ žánrovku. Pollock zkoumá zlo v člověku, které se tu často rodí z dlouhého, hlubokého smutku.

Hrdinové rezignují na ambice žít spořádaně, jak si to nejspíš kdysi představovali, a protloukají se ze dne na den. Jejich skutky jsou ale víc výpadem zvířete zahnaného do kouta, než promyšleným plánem chladného, bezcitného analytika.