Hlavní obsah

RECENZE: Rautiainenová rozkrývá neznámé laponské krveprolití

28. 5. 2022, 12:05

Je až zarážející, jak bezedný zdroj často repetitivních, nicméně občas i objevných námětů představuje největší pohroma v dějinách lidstva. Finská autorka Petra Rautiainenová hloubá v neklidné minulosti vlastního národa nejen v akademických textech coby vystudovaná historička a kulturoložka, ale také ve svém prozaickém debutu, který v červnu přijede představit na veletrh Svět knihy v Praze.

Článek

V záplavě knih o druhé světové válce počínaje nenapadnutelným svědectvím Anny Frankové a konče současnými vykořisťujícími braky převážně o holocaustu, zajišťujícími nakladatelstvím stabilní odbyt, se málokdy najde dílo, jež by něčím vybočovalo.

Prvotina Popel a sníh taková kritéria splňuje. Se zřejmými literárními kvalitami vypráví o tom, co předcházelo bez přehánění takřka neznámému konfliktu mezi spisovatelčinou otčinou a nacistickým Německem, který se odehrál v Laponsku na přelomu let 1944 a 1945 a jemuž se v učebnicích věnuje sotva, kdoví zda vůbec, pár řádků.

Události před několikaměsíčním krveprolitím v nejsevernější provincii země se v románu střídají s poválečným osudem novinářky Inkeri. Ústřední postava pod zájmem o rozvoj zpustošené krajiny skrývá veskrze osobní motivaci, totiž najít nezvěstného manžela, který skončil v místním zajateckém táboře. Spíše než romantický vztah partnery pojila touha prozkoumávat exotické dálavy, k nimž se hrdinka neustále vrací ve vzpomínkách tanoucích při vnímání nevlídné přítomnosti na mysl.

Zpěv a hra mimů na téma holokaust

Kultura

Rautiainenová uvědoměle zaplétá vydatné historické téma, které má co nabídnout mnohdy neobeznámenému zahraničnímu čtenáři, do až esejistických struktur působivě navozujících obraz severských mrazů a drsnosti tamního života.

Prokazuje se rovněž coby zdatná strůjkyně stínové detektivní zápletky, jejíž prozrazení se jí daří, byť za cenu zbytečného natahování příběhu, pozdržet do úplného závěru. A zasazuje se i o nevtíravé zpopularizování kultury Sámů, tedy původních ugrofinských obyvatel.

Zklamán bude ten, kdo očekává líčení dobových zvěrstev. Autorčiným perem, které v těchto pasážích ovládá věcnost a citový odstup, ke všemu dochází víceméně implicitně, což může být poněkud matoucí. Právě v chronologicky starší části děje, pojaté formou úsečných deníkových zápisů, bohužel tu a tam nicneříkajících, vězí slabina jinak zdařilého počinu.