RECENZE: Pro trochu legrace šel bych světa kraj

DNA je šroubovice genetických informací, které i Polívka předal svým mnoha z přiznaných dětí, přičemž si s aristokratickou noblesou dovolil luxus pořídit každému vlastní matku, za což na něho pánbů seslal nemoc šlechticů i ducha.

Varovně jen na palec, jak před časem určili doktoři: pakostnici, podagru čili dnu. A dna, tedy ne jediné dno, pocítí v životě každý. Polívka se od té množiny odrazil zatím vždy s úsměvem. Pro jiné.

DNA je trochu kabaretem, hodně Manéží bez hostů. Maličko připomíná hercovy nepřekonatelné, věčně zelené klauniády 70. a 80. let. Je v ní ohlédnutí, nostalgie z uplývání času i naděje, že život nekončí ani po políčcích, zklamáních a exekucích.

DNA je věnována spoluhráčům na jevišti: dcerušce Anně Polívkové, kterou úspěch v taneční soutěži vynesl do nechtěné bulvární přízně tak, že přestala poskytovat rozhovory, životním souputníkům Jiřímu Frettimu Pfeiferovi, který v divadelních figurkách z vděku zešílel, a Jaromíru Barinovi Tichému, který naopak DNA (šroubovici, chorobu ani tu životní) ještě nepoznal a povyskočil spíš ke stropu – rovnou na Ředitele divadla.

Bolek a Anna hrají otce a dceru, kterým život nadělil společnou hereckou šatnu a „čtvrtou stěnu“, což je ta fiktivní mezi hercem a divákem. Stárnoucí bard F. A. Pohl ji necítí nebo ji rovnou boří, zatímco dcera Julie se za ni ukrývá – i s děckem, které, jak to v životě chodí, má s výtvarníkem Pohlovy generace Liborem Lípou.

Bolek Polívka neoslavuje jenom jeviště, ale i hlediště, dokonce i lidi na místě nepřítomné. Vrstva, která slzu do oka vžene pamětníkům.

DNA je tedy velkou sebeironickou reflexí, přitom pro ostatní zbylo dost.

Kdyby stárnoucí Polívka a jeho stejně stárnoucí dramaturg Petr Oslzlý dokázali proškrtnout neúnosné dvě a půl hodiny rozhovorů, mouder, písní a skečů na hodinky dvě, bylo by to akorát, aby v tom kousku bylo víc radosti než smutku.