RECENZE: O malých věcech. Povídky s humorem černějším než bota

Čas dal za pravdu režisérovi i herci, Šafařík se od té doby objevil v seriálech a minisériích Zločiny Velké Prahy, Pan profesor nebo Král Šumavy, ve filmu Jan Palach a kromě toho hraje v divadlech. Nyní debutuje i jako scenárista a režisér povídkovým filmem O malých věcech.

Povídkové filmy nejsou snadná disciplína. Každá povídka musí být jiná, ale zároveň by měly tvořit soudržný celek. Šafařík těch povídek napsal během covidového lockdownu dvanáct a se záměrem natočit film je dal přečíst zkušenému Petru Bebjakovi. Ten se pak rozhodl společně s Rastěm Šestákem v jejich produkční společnosti film vyrobit.

Povídky spojuje nejen to, že se odehrávají v jednom domě. Ve všech vystupují dva herci (v jednom případě je toho druhého jen slyšet) a všechny mají více či méně podařený humor, který je tak černý, jak jen může být. Všechny dospějí ve velmi krátkém čase (celý film má jen 75 minut) k většinou originální a překvapivé pointě. Nemají ani názvy, přecházejí jedna v druhou, pokaždé s jinými postavami a obsazením.

Šafařík se v nich dotýká především partnerských vztahů, někdy jsou to manželé, jindy rodiče a děti, a většinou vycházejí z toho, co můžeme běžně zažít. Od toho, že se lidé s různou mírou hořkosti i nenávisti rozcházejí bez ohledu na děti, až k něčemu tak dokonale obyčejnému, třeba že člověku při večeři zaskočí jídlo v krku a on se začne dusit.

Takové i ostatní situace, jejichž děj samozřejmě nelze prozrazovat, ústí do pointy, kterou by divák většinou nečekal a která ukazuje problémy i absurdity života zcela bez příkras. Některé jsou velmi vtipné, v některých se i ten černočerný humor hledá poněkud obtížně. Žádná však není dost dlouhá na to, aby diváka stačila nudit.

Šafařík psal scénáře povídek na tělo konkrétním hercům a všechny se mu pak podařilo do filmu obsadit. Jsou mezi nimi zkušení Vanda Hybnerová, Jakub Žáček nebo Tereza Hofová, vycházející hvězdy Oskar Hes, Beáta Kaňoková, Darija Pavlovičová nebo Lucia Čižinská i herci dosud takřka neznámí.

I když hrají vesměs s velkým nasazením, na jednotlivých výkonech je míra zkušeností znát, zejména Vanda Hybnerová vložila na malém prostoru do své postavy tolik přesvědčivosti jako málokdo. Naopak někteří podávají spíše divadelní výkon, k čemuž prostředí jednoho domu a v konkrétních povídkách vždy jedné místnosti svádí, a ne vždy se to režisérovi a kameramanům Pavlovi Berkovičovi a Martinu Štěpánkovi podařilo zahladit.

Omezené finanční prostředky tvůrci využili naopak dobře, celý film působí tak, jako by jednoduchost a „lacinost“ byly záměrem. Je jiný, než jaké jsme u nás zvyklí vídat, ale naštěstí to není jinakost sama pro sebe, ale příslib talentu, jehož rozvoj bude stát za to sledovat.