RECENZE: Linkin Park bez syntetických kouzel

Linkin Park rockového zvukového mága do studia nepřizvali. Členové kapely Brad Delson a Mike Shinoda naopak požádali o producentskou pomoc Roba Cavalla a Emile Haynieho a vytvořili album, které dokládá evoluci v práci skupiny.

Na The Hunting Party je stylová směska. Tradiční zvuk formace zůstal základem tvorby, na něj je ale naroubováno mnoho tvrdých kytarových partů, které připomínají pasáže metalové až hardcoreové. Kalifonským nejsou cizí dynamické zvraty, a tak se narodilo živelné dílko, na němž je patrný zvukový posun. Linkin Park přitom ve všech skladbách naprosto bezpečně poznáme.

Jejich zbraň z počátku nultých let, melodičnost vyzpívaná Chesterem Benningtonem, zůstala zachována. Ve vrcholném pojetí v předposlední skladbě Final Masquerade. Jindy je třeba si na ni ale chvíli počkat, protože se v jednotlivých písničkách často vynořuje zpod masy kytar a teprve posléze je opanovává a dává jim až hymnické parametry.

Výrazný podíl na zvukovém posunu mají hosté alba. Page Hamilton z kapely Helmet vtiskl písni All for Nothing noiseové pasáže a nervní zpěv, riffy z kompozice Guilty All The Same jsou jako od Iron Maiden, aby je později hiphoper Rakim rozeklál svým rázným výstupem.

Daron Malakian ze System of A Down dal písničce Rebellion zpěvný pel kompozic domovské kapely, ovšem jemně, aby to neubralo Linkin Park na originalitě, a Tom Morello z Rage Against The Machine zase sekunduje klavírním partům v Drawbar jako hráčský čaroděj, tentokrát ale v poklidu a noblesně.

Patos se vkrádá do skladby Until It’s Gone, která výrazným podílem syntetických zvuků (což je na albu výjimečné) evokuje původní sound kapely z alba Hybrid Theory z roku 2000.

The Hunting Party je deska s vynikajícím studiovým zvukem, mistrovsky zaranžovanými písněmi a milými překvapeními. Linkin Park se na ní v porovnání se dvěma předešlými počiny umělecky a evolučně zvedli.