RECENZE: Jaroslavu Rudišovi projíždějí vlaky srdcem

Kdo zná spisovatelovu tvorbu, ví, že vlaky sehrávají podstatnou úlohu v několika jeho dílech. Jednak v románu Winterbergova poslední cesta s kratičkým pandánem, tedy doplňkem Trieste Centrale, jehož protagonista křižuje středem starého kontinentu, až se ocitá na půvabném nádraží v italském přístavním městě.

Potom i v trojdílném komiksu Alois Nebel o výpravčím v neklidné době. Titulní zamlklý ajznboňák má předobraz v Rudišově dědečkovi nesoucím stejné křestní jméno, jak už prozaik vícekrát naznačil v dřívějších rozhovorech a naplno přiznal ve své poslední česky vydané publikaci.

K fascinaci vlaky jej částečně přivedl také strýc, přednosta stanice ve výslužbě. Literát toužil jít v jejich šlépějích, odvěkou tužbu mu však v období puberty zmařily rostoucí dioptrie, které se s kýženým povoláním strojvedoucího neslučovaly.

Stal se tak jen náruživým pasažérem a přívržencem železnice, pro něhož mají Britové krásné označení trainspotter, které zpopularizoval devadesátkový snímek režiséra Dannyho Boylea, ačkoli vypovídá o něčem docela jiném. Tvůrcův první nefiktivní počin má nicméně daleko do suchopárné „šotouštiny“, v níž by se mohl snadno utopit.

Uvážlivou koncepcí a nezahlcujícími rozsahy kapitol, končícími vždy v pravou chvíli, patrně nadchne i ty, kteří jeho zanícenost před přečtením nesdíleli a na trati se ocitali pravděpodobně víc z nutnosti než vášně. Výjimkou z pravidla stravitelnosti je část věnovaná roztodivným modelům vlaků a jejich bizarním přízviskům, která upadá do poněkud otravného popisu obsese.

Zbytek kolejového bedekru je vesměs vtahující a podnětný. Čtenáře bere na spoustu nečekaných tras, na něž by je v dnešním uspěchaném světě, kdy turismus válcují letecké nízkonákladovky, asi nenapadlo se vypravit. Třeba z Marseille do Palerma nebo na sever až do Rovaniemi ve finském Laponsku, slavnému díky tamní Santově vesničce.

Zavádí je do útrob jídelního vozu, slangově zvaném hospody, jehož svébytný personál je dokonalým pozorovatelem cestujících, anebo na zajímavý experiment, kdy Rudiš s kamarády za čtyřicet hodin projel většinu Německa, kde dlouhé roky žije.

Ukazuje, jak železnice nenápadně i viditelněji prostupuje filmem, literaturou, hudbou či výtvarným uměním. Od Hrabalových Ostře sledovaných vlaků, přes skladbu Smalltown Boy od kapely Bronski Beat po plátno Egona Schieleho Noční Evropa.

Píše sice o existujících místech, která samozřejmě lze bez potíží navštívit, líčené autobiografické zážitky jsou přesto ryze subjektivní a neopakovatelné. Každý si nakonec musí vytvořit své vlastní.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Návod k použití železnice - Jaroslav Rudiš