RECENZE: Bůh, který se bojí sám sebe

V roce 1999 se vydá bez prostředků na univerzitu do norského Bergenu, aby tam za mnohem lepší plat pracoval ve svém oboru. Jeho vztah k Česku je povýšenecký, neobjektivní a rádoby světácký. „Nechci žít v ČR mezi hlupáky zblblými agresivním konzumem… Nadávají, že jim stát nezaručuje jistoty,“ říká mladík.

Kritika sociálních dávek vyvolává úsměv. Je zvláště ironické, že toto zazní zrovna v Norsku. Pražský frajírek, který měl kapelu, řadu kamarádů a několik přítelkyň, se cítil být bohem. To, co mělo být pokračováním úspěšné kariéry, se ale změnilo v noční můru.

Ve městě, v němž neustále prší, nikdy není pořádné světlo a rozdíl mezi dnem a nocí se pozná jen podle hodinek, propadne hlavní hrdina úzkostným stavům a drtivé existenciální krizi. Má pocit, že nemůže s nikým mluvit. Norové se mu zdají korektně slušní a chladní, komunikace jako by se točila v kruhu a žádné krajany nemůže najít. Pocit, že mu nikdo nerozumí a nikam nepatří, se neustále prohlubuje. Mění se v neoblíbeného podivína.

Hlavní postava se zacyklí sama v sobě. Ve skutečnosti se nezajímá o jiné lidi, vidí je jen jako ploché věci, které se kolem něj pohybují, jako neživotné obrázky. Nerozumí jednání ostatních a nerozumí ani sám sobě. O vedlejších postavách se proto nemůžeme nic moc dozvědět.

Aby toho nebylo málo, v Norsku vědec zjišťuje, že ho těší týrání zvířátek, a retrospektivně se pak dostává k tomu, že podobné věci dělal vždy. Rafinovaně týral i bývalé přítelkyně. Fakt, že se toho zjištění lekne, napovídá, že snad ještě není úplný psychopat. Neustálé sebepozorování včetně rozborů biologických detailů, jakými jsou hubnutí, špatné trávení a následky alkoholismu, vede až na hranici šílenství.

Podrobné rozbory vnitřního světa hlavního hrdiny a hledání motivací k vlastním činům, často bizarním a nevysvětlitelným, ze začátku baví, jenže na 334 stranách začnou být postupně únavné.

Nelze tvrdit, že by próza neměla žádnou myšlenku, ale pro pár myšlenek nebylo nutné popsat tolik papíru. Pitvání se ve svém pološílenství vede k neustálému opakování velice podobných pasáží. Kdyby text někdo rozumně proškrtal, udělal by mu dobrou službu.

Ani jazykově není próza nijak vycizelovaná, formulace občas postrádají eleganci. Autor hodně sahá k přímé řeči, která je ale často strnulá.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Jsem jejich bůh - Josef Pánek, Láska v době globálních klimatických změn - Josef Pánek