RECENZE: Běžná selhání: Končící starý svět jsou i nové začátky

Vlasáková napsala příběhy jednoho dne v životě tří žen různých generací a propojila je blížící se katastrofou neznámého původu. Hana (Taťjana Medvecká), která nedávno ovdověla, má pocit, že se navzdory tomu cítí docela dobře.

Odmítá chodit na terapii, kterou jí snaživě domluvila dcera, světu nastavuje spokojenou tvář, jen její domácnost vykazuje bezradnost a osamělost, když jediným společníkem je robotický pes jejího zesnulého muže, ovšem s vybitými bateriemi. Teprve vyhazov z práce (s vysvětlením: „Krátce před důchodem to pro vás bude snazší než pro mladší kolegyně.“) otřese její byť zdánlivou rovnováhou.

Tereza (Nora Klimešová) má slavit třinácté narozeniny, ale matčina urputná snaha připravit jí báječné odpoledne se zahradní slavností je pro ni spíše noční můrou. Tereza je jiná než její spolužačky, její hlavní zájem i starost jsou tři právě narozená koťata, z nichž jedno potřebuje umělou výživu.

Třicátnice Silva (Beáta Kaňoková) zase prožívá krizi mateřství. Má pocit, že svému synkovi není dost dobrou matkou a nezvládá ani jeho výchovu tak, jak to okolí očekává.

Scénář je vystavěn na půdorysu povídkového filmu, přičemž všechny tři hrdinky svede osud do nákupního centra, kde se na pozadí blížící katastrofy jejich životy přirozeně protnou. Neméně přirozeně se protnula i práce scenáristky a režisérky. Vlasáková dává vůči svým hrdinkám najevo velkou míru empatie, kterou Grosanová ještě umocňuje zejména detailními záběry, jež vzbuzují pocit vhledu do hloubky jejich duší.

Jako oporu použila skvěle vybrané představitelky hlavních rolí, které její vizi naplnily. Medvecká dostala a výborně ztvárnila jednu ze svých nejsilnějších postav. Její vyzrálé herectví se projevuje výmluvnou řečí těla, přitom každé zachvění v tváři odhaluje kousek osobnosti.

Teprve druhé filmové roli Klimešové velmi dobře pomáhá vnější stylizace tvořená oblečením, účesem i skateboardem jako symbolem touhy po osvobození se od matky, která by z ní chtěla mít dokonalou holčičku, kopii sebe samotné. Klimešové tvář je zároveň natolik zajímavá a tvárná, že slibuje velký talent.

Beáta Kaňoková pak nervozitu své hrdinky z vlastního života i z toho, jak ho přijímají ostatní, přenáší na diváky s nebývalou působivostí. Zda bylo nutné pro ni zvolit soužití v lesbickém vztahu, je otázka. Zdá se vyrovnaný, ale není natolik propracovaný a akcentovaný, aby primárně odůvodňoval její stav. Může tedy působit i jako poněkud zbytečně módní prvek. Nadbytečné se jeví i některé symboly, například vzplanutí fáborků na vyzdobené narozeninové zahradě nebo hořící dřevěný pták.

Naopak blížící se katastrofu natočila Grosanová výtečně. Jednotlivé zprvu vzdálené výbuchy, zářící měsíc, blikající semafory, zastavený provoz metra, polární záře nad neobyčejně a nesmírně zajímavě snímanou Prahou. Důraz na brutalistní stavby i neobvyklé úhly pohledů jsou zjevně výsledkem spolupráce rumunské režisérky, maďarského kameramana Márka Györiho a českého architekta Antonína Šilara.

Jak se apokalypsa blíží, přibývá akčních scén, svět se rozpojuje, ale pozornost je dál rovnoměrně rozložena mezi hlavní postavy, které režisérka neopouští, ale naopak je spojuje v naději na nové začátky.