RECENZE: Armida jako Rinaldova posttraumatická vzpomínka

Armida je z Dvořákových vrcholných oper nejméně hraným dílem. Na vině je jazykově i dějově šroubované libreto Jaroslava Vrchlického, délka opery i její interpretační náročnost. První dvě překážky se tvůrci nové inscenace pokusili částečně odstranit úpravou libreta i škrty v partituře, i tak ale Armida trvá přes tři hodiny a bez čtení titulků se divák v příběhu moc neorientuje.

Vynikající Briscein i Sem

Vzhledem k náročnosti stěžejních rolí a pouze jedinému obsazení je Armida pro pěvce opravdu těžkým úkolem. Skvělý výkon podal na premiéře především Aleš Briscein jako rytíř Rinaldo. Pro zvládnutí obsáhlého partu si dokonale rozvrhl síly a uplatnil v něm svůj krásně znějící tenor. I přes komplikovaný text mu navíc bylo i dobře rozumět. Jeho dlouhý kontemplativní zpěv ve čtvrtém jednání patřil k vrcholům premiérového večera. Stejně vynikající byl i Svatopluk Sem v neméně náročné barytonové roli kouzelníka Ismena.

Alžběta Poláčková obdařila Armidu půvabem a vroucností, její hlas zněl ale zpočátku trochu zastřeně a postrádal pro postavu patřičný dramatismus. Postupně ale nabýval na jistotě až k závěru, v němž Armida umírá Rinaldovou rukou a kde Poláčková podala opravdu sugestivní výkon jak pěvecký, tak i herecký. Z dalších rolí vynikl zejména Martin Bárta jako Bohumír a Doubravka Součková jako Nymfa.

Dirigent Robert Jindra usiloval o vystižení koloritu Dvořákovy hudby i o vyváženost symfonického zvuku s náročnými party sólistů i sboru, což bylo patrné již od předehry, a poté v řadě výrazově vypracovaných detailů. Jeho snaha však zjevně narážela na hráčské mantinely orchestru, a to zejména v občas nejistě znějících žestích. Na kompaktním a znělém zvuku i souhře s orchestrem má ještě co vylepšovat početně obsazený sbor.

Vlnící se Ismenův drak

Režisér Jiří Heřman v duchu své inscenační poetiky vystavěl Armidu jako sled imaginativních obrazů. Po scéně víří tančící dervišové, prohání se Ismenův drak, proudí davy muslimských žen a křižácké meče značí cestu do vyprahlé pouště. Spolu se scénografem rozehrál jeviště jak do hloubky, tak i výšky, odkud se snášejí výtvarně pojednané objekty i postavy, působivé jsou proměny světelného designu ladící s barevností Dvořákovy hudby. Nicméně, neustálá snaha o pohyb na scéně působí až urputně a místy i zbytečně ornamentálně, ať už jde o neustálé přebíhání postav zleva doprava a zpět, posedávání po pohovkách, anebo vlnící se kostru Ismenova draka, která se divákům asi nejvíce vryje do paměti.

Křižáci jako rozhádaná tlupa zabijáků

Rozhodně víc než křižácké vojsko, které, ač oblečeno do jednotných civilních tmavých obleků s kněžskými kolárky, vychází z inscenace jako rozhádaná tlupa cynických zabijáků a znásilňovatelů muslimských žen. Možná to odpovídá historické pravdě, ale s duchem libreta i Dvořákovy hudby to příliš neladí. Stejně tak jako do podoby náboženského fanatika zkarikovaná postava poustevníka Petra, kterou před občasným smíchem publika nedokázal zachránit ani kvalitní pěvecký výkon Štefana Kocána.

Ze střetnutí islámského a křesťanského světa, naznačeného už během předehry, vychází tak nakonec jako vítěz muslimský Orient. A rytíř Rinaldo, v posledních minutách opery nervózně mačkající mapu křižáckého tažení opatřenou křesťanským křížem, si nejspíš odnese vzpomínku na Armidu v podobě posttraumatické stresové poruchy účastníků vojenských misí. Co si odnese divák z návratu Dvořákovy Armidy na scénu Národního divadla, zůstává tak trochu záhadou.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Národní divadlo