Článek
Chválu u nás dlouho nevídaného politického titulu musím ale začít u dramaturgů Romana Císaře a Vladimíra Procházky, kteří rozhněvaného Skota do Česka za límec přitáhli. On se totiž Burkeho text od stejně rozhněvaných vrstevníků dost liší. Kromě deziluzí z globalizace nalézá - vedle chuti skoncovat to všechno předávkováním heroinem - kontinuitu: návaznost na socialistická pokoušení v konkrétním chudobném dělnickém kraji skotského Fife.
Od levice k terorismu
Burkemu nechybí kritické vidění přítomnosti, takže dokáže akcentovat filozofickou změť levicových myšlenkových proudů ústících do tradičních zjednodušení demonstrovat globalizační znechucení teroristickou akcí. Politicky motivovaný násilný čin je pro Burka nepostrádajícího rozum samozřejmě roven jen obyčejné vraždě.
Možná budou traktáty, zaznívající v konfliktních dialozích, naší politicky apatické umělecké obci neschopné sebereflexe, vadit. Někteří kritikové budou vymýtat ducha hry připomínáním našich dobře poznaných křivulí socialistických idejí. Burkeho Gagarinovu ulici ale zdobí napínavý příběh překonávající kvalitou mnohé vrstevníky zahleděné do collnes. Burke ji převyšuje dnes poměrně vzácným odkazem na životní realitu v konkrétním čase a prostoru.
Naprostí šílenci Eddie a Garry
Krobot měl v inscenování hry štěstí na mimořádně herecky exponované kvarteto. První a druhé housle v něm patří Markovi Taclíkovi (Eddie) a Pavlu Kikinčukovi (Garry). Oba dobře odlišují základní rozpor idejí. Eddie sice polemizuje se Sartrem, je ovšem nenapravitelným asociálem s mozkem vypatlaným až k odlidštěnosti, nerozeznávajícím hranici mezi protestem a bestiální vraždou. Garry je synkem, který by chtěl navázat na rodinnou tradici revolucí nakažených levičáků, sklouzává ale beznadějně do podtřídy spolupodílnictví na zločinech.
Oběti, které za to mohou?
Za nimi sedí u pultu violisty a violoncellisty Michal Zelenka (Tom) a Zdeněk Maryška (Frank). První představuje absolventa univerzity živícího se, při nemožnosti uplatnit se, jako noční hlídač. U autora v továrně na počítače, v Krobotově scénografickém pojetí Adama Pitry, v jakémsi postsocialistickém skladu haraburdí. Frank pak jako unesený obchodní zástupce a objekt prostestu dvou psychopatů, zastupuje nenáviděnou globalizaci.
Můžeme přemýšlet, nebo se bát
Režisérovi se náramně podařilo udržet dvojpólovost inscenace. Kdo chce, bude se moci na Gagarinově ulici zabývat přemýšlením o světě, řítícím se do záhuby bez zjevných morálních hodnot. Pro ostatní může být příběh strhující akční podívanou s koncem, který pro diváka neznalého textu hry, bude určitě překvapivější než stupidní protipóly televizních kanálů.
Činoherní klub Praha - Gregory Burke: Gagarinova ulice.
Přeložil František Fröhlich, režie Ivo Krobot, dramaturgie Roman Císař, Vladimír Procházka, scéna Adama Pitra, kostýmy Katarína Hollá, hudba Lubor Šonka.