Článek
Proč jste se rozhodl hrát punk?
Byl jsem skutečně mladý a byl jsem z hodně problematické rodiny, závislé na alkoholu a chtěl jsem z ní uniknout. Když mi bylo dvanáct třináct , měl jsem rád heavy metal, jenomže se mi zdálo, že v něm všichni jenom na něco hrají. Punk byl mnohem upřímnější, hudba byla jako nebe, pravdivá, dobrá, rychlá... Miloval jsem to.
Má hard core stále sílu něco lidem říkat?
To má, ale otázkou je, zda nekáže jen k lidem, kteří už konvertovali. Posluchači hard core a dávno vědí, že slanina se připaluje. Když chcete něco říci, jde o to, jak se vyjádřit. Pokud lidé neposlouchají, můžeš křičet hlasitě jak chceš. Možná je řešením hrát jemněji, ale pořád sdělovat něco, co by mělo pro lidi smysl, jako to dělala Nirvana. Jde však nejen o způsob, jak jim to říkat, ale také, kdo jim to říká.
Jak vypadá v současné době scéna amerického hard core? Jsou kapely propojené?
Pořád existuje řada dobrých scén. Nejvíce provázané jsou skupiny hard core punku a anarchistického punku; vydávají vlastní desky, časopisy, pořádají protesty. Účastní se akcí Food Not Bombs a Home Alive, což je nadace navázaná na feministky (pomáhá ženám bojovat s domácím násilím - pozn. aut.). Tato scéna je asi nejupřímnější. Vedle ní je tu také nu-metalová scéna, která je komerční, ale mezi příznivce nu-metalových kapel, jako je Marylin Manson, se lze vetřít a oni většinou porozumí tomu, co děláme.
Proč jste se před deseti lety rozešli?
Protože hraní se stalo prací. Začali jsme být skutečně populární, byli jsme v Anglii, psali o nás v Kerrangu! A s popularitou přichází práce, která není zábavná. Já raději hraji ve squatu, kde si dám pivo a užiju si, jak lidí šílí, i když nic nevydělám. Je to lepší, než se účastnit velké kapitalistické rockové show. Kvůli té hudbu nedělám. Znechucovalo mne to, stávali jsem se pořád většími, hráli jsme s Nirvanou. Bylo to jako rozjetý stroj, takže jsme se rozpadli, abychom ho zastavili.
Ale působilo to na mě, jako bych chodil do práce, také kvůli muzikantům, s nimiž jsme hrál a kteří se chovali, jako kdyby šlo jen o zaměstnání. Lidi, s nimiž vystupuji nyní, muzika i všechno kolem baví, mají to rádi. Když jste s nimi v dodávce, můžete vidět, jak se radují z toho, co vidí, říkají: koukni támhle, to je skvělé. A ráno si povídali - tak tohle jídlo jsme ještě nikdy nejedli, to musíme zkusit.
Co vás vedlo k tomu, že jste se zase dali dohromady?
Protože nikdo nehrál muziku, kterou bych chtěl poslouchat. Leccos se mi také přihodilo a jsou tu i nové věci, které je potřeba říci, poezie, kterou je třeba dát do hudby. Též pořád přicházejí noví lidé. Je to cyklus života, staří umírají a mladí se rodí. Na koncertech se jich objevuje hodně, napřed jím hudba může připadat jako kladiva v hlavě, ale mnozí si řeknou, že zní dobře, vrátí se k ní a třeba si poslechnou si texty, kterým nerozuměli. A právě kvůli mladým posluchačům vydáváme nové desky, protože ti staří už vědí, o co jde. A smysl to bude mít, dokud se to alespoň jednomu člověku bude líbit.
Proč texty spojujete s hudbou a nevytisknete je jako básně?
Taky jsem o tom uvažoval, jenomže já píšu pouze o věcech, které potkali mě nebo lidi v mém okolí. Mám řadu přátel, jimž se stali různé nehody, což mě hodně ovlivnilo. Třeba náš bedňák se oběsil. Napsal jsem píseň o tom, co jsme cítili, když se to stalo. Jednou ke mně přišel po koncertě kluk a řekl mi, že chtěl spáchat sebevraždu, ale když si vzpomněl na tuhle písničku, tak si ji pouštěl pořád dokola, dokud se přes to nedostal. Byl jsem velmi šťastný.