Pád Arkuna na jeviště Národního divadla patří

Není sporu o tom, že Pád Arkuna na jeviště Národního divadla patří. Tento ojedinělý český pokus o wagnerovskou monumentalitu nemělo možnost vidět na scéně několik generací operních diváků. A ať už jeho kvalitu zpochybníme či naopak nadhodnotíme, je dobře, že se s tímto dílem můžeme konečně seznámit v jeho plném rozsahu a působivosti.

Libreto Fibichovy životní lásky Anežky Schulzové staví na konfliktu drsných pohanských pobaltských Slovanů a germánských Dánů přinášejících na Rujanu křesťanství, což byla látka přijímaná z vlasteneckého hlediska v době vzniku opery přinejmenším problematicky.

Samo téma šíření křesťanské spásy se zbraní v ruce bylo ovšem pojato moderně i odvážně (v inscenaci ND nevycházejí v duchu díla z tohoto střetu jednoznačně ani křesťané, ani pohané), stejně jako Fibichův pokus o uchopení hudebního dramatu wagnerovskými příznačnými motivy a kompoziční monumentalitou.

Na druhé straně je ale komplikované libreto psané těžko srozumitelnou archaickou češtinou a nejvíc se z něho tak jako tak prosazuje milostný motiv prolínající celou operou. Stejně tak nelze přeslechnout, že Fibichova hudba kromě působivých lyrických i dramatických míst (závěrečné Te Deum!) přináší i podivuhodnou směsici líbivosti a dramatické propracovanosti.

Velkou zásluhu na rehabilitaci Fibichovy hudby má dirigent John Fiore, který coby „wagnerián“ zahořel vášní pro tuto operu a dokázal z ní vykřesat opravdu pozoruhodné barvy, dramatické souvislosti a v neposlední řadě i velké emoce.

Orchestr Národního divadla dovedl k energickému a zaujatému výkonu, což bylo patrné zejména na druhé premiéře, první premiéru poznamenaly zbytečné hráčské nepřesnosti a kiksy, zejména v žestích. Ale bez Fioreho entuziasmu by se návrat Fibichova Pádu Arkuna zřejmě vůbec nekonal.

Je velkou otázkou, jak toto dílo, v němž se dobové operní konvence sváří s pokusem o ideovou symboliku vůbec inscenovat, zda zůstat u symbolistní oproštěnosti při vylíčení střetu křesťanství a pohanství (ale co pak s Helgou a celým motivem její lásky?), anebo se pokusit najít k opeře konkrétnější inscenační klíč.

Režisér Jiří Heřman šel druhou cestou, když příběh umístil do jakéhosi bezčasí, které svými atributy připomíná jak dobu premiéry, tak i současnost, a v něm se účinně snažil najít pro příběh určité symboly, jakým je v jeho inscenaci moře, loď, láska překračující smrt v postavě Helgy a nakonec i obrovité nákladní kontejnery, jež docela dobře navodily monumentalitu Svantovítovy pohanské svatyně.

Méně působivě vychází symbolika křesťanství, kříže jsou titěrné, kněz Absolon připomíná spíše Kryštofa Kolumba objevujícího Rujanu, a jeho i Dargunovi námořníci pak vzbouřence dobývající z Aurory Zimní palác. Na vině je jak kostýmní všehochuť s neodbytnou ruskou asociací, tak i řada u Heřmana nezvykle naivních hereckých akcí, jež ve své konkrétnosti a „operáckém“ provedení zavádějí příběh až k nechtěné parodii.

Obsazení obou premiér byla vyrovnaná - Dana Burešová i Marie Kobielská v postavě Helgy velmi dobře naplnily hudební i inscenační představu postavy, stejně jako Alžběta Poláčková a Pavla Vykopalová v případě Margit. Eva Urbanová dala wagnerovské Radaně dramatickou urputnost a démoničnost, Szilvia Rálik větší pěveckou i dynamickou propracovanost. David Szendiuch vytvořil v Dargunovi herecky přesvědčivou postavu, ale jeho více lyrický hlas není pro velekněze Darguna ideální, Ondrej Mráz byl v tomto směru daleko působivější, ale zase mu nebylo příliš rozumět.

Roman Janál pojal Dargunova soka Absalona víc lyricky i lidsky, Martin Bárta byl dramatičtější a monumentálnější v hlase i výrazu. Z ostatních postav vynikl hlasem i herectvím Aleš Briscein jako Jaroměr (ale i jeho alternant Martin Šrejma podal velmi slušný výkon), herecky i pěvecky přesvědčiví byli i oba představitelé Gunara Jiří Sulženko a Jevhen Šokalo, stejně jako alternanti Dolena David Nykl a František Zahradníček. A pochvalu zaslouží i sbor ND účinně posílený o Český národní sbor.

Pád Arkuna se asi nezařadí k diváckým trhákům, ostatně už druhá premiéra zela prázdnými místy. Ale pět repríz naplánovaných na tuto sezónu by si diváci neměli nechat ujít. Fibichova opera za to stojí. A její inscenování lze právem označit za počin právě nadcházející sezóny.