Hlavní obsah

O naší generaci se říká, že jsme křehcí, ale jsme naopak silní, říkají herečky Burdová a Vojtková

V Havlíčkových sadech zvaných Grébovka na pražských Vinohradech se už sedmým rokem v srpnu hraje divadlo. V půvabném prostředí Grotty uvádí své inscenace Divadlo MA, které založila a vede režisérka, herečka a pedagožka Marianna Arzumanová, Ruska, která i s manželem odešla z rodné země v roce 1999, kdy se k moci dostal Putin.

Foto: Rostyslav Rypka

Anežka Burdová, Být Marlene Dietrich, Divadlo MA

Článek

A už třináct let v Praze uvádí inscenace, v nichž spojuje zábavnost s vážnějšími myšlenkami. Nyní přichází s titulem Jak je důležité míti… Oscara, v němž známou komedii prolínají životní osudy jejího autora Oscara Wildea. Obsadila ji mladými herci a herečkami. Povídala jsem si se dvěma z nich. Obě jsou z hereckých rodin.

Valentýna Vojtková je dcerou Sabiny Laurinové a Josefa Vojtka a vnučkou nedávno zesnulého režiséra Františka Laurina. Anežka Burdová je vnučkou oblíbeného herce Josefa Dvořáka. Obě na podzim vstoupí do posledního ročníku studia herectví na pražské DAMU.

Jak jste přišly k Marianně Arzumanové a Divadlu MA?

Burdová: Marianna navštěvovala od prvního ročníku naše herecké klauzury na DAMU a po Bratrech Karamazových mně a mým spolužákům nabídla účinkování v inscenaci Být Marlene Dietrich. Byla to dost velká jízda, měli jsme jen deset zkoušek, ale přesto se to povedlo a Marianna nám nabídla další spolupráci. Vzala nás do Londýna, kde jsme se snažili nasát anglického ducha, viděli jsme činoherní i muzikálová představení a vyplynula z toho práce na její adaptaci hry Oscara Wildea.

Laurinová: Pro mě je to první spolupráce s Divadlem MA a přišla jsem k ní vlastně náhodou. Zrovna jsme slavili mé narozeniny na střeše DAMU, když mi přišla esemeska, že z obsazení Oscara vypadla jedna herečka, a jestli bych měla zájem se inscenace zúčastnit. Sešly jsme se s Mariannou, vyklubala se z toho první čtená zkouška a tak nějak přirozeně jsem do té party vplynula.

Anežko, vy už druhým rokem hrajete jednu ze tří podob Marlene Dietrich ve výše zmíněné inscenaci. Co vás na spolupráci s Mariannou Arzumanovou baví?

Burdová: Mariana je hodně temperamentní, projevuje emoce a spolupráce s ní je intenzivní. Ten příval energie mě moc baví a zároveň se ho občas i trochu lekám. Během zkoušení Marlene mi došlo, jak jsou si s Mariannou podobné, obě jsou detailistky a perfekcionistky. Mariana má svou režisérskou představu, ale nebojí se nechat herci volnost. Vyžaduje, aby herec všemu absolutně rozuměl, vnímá nás každého jako jednotlivce, zná naše silné i slabé stránky a dovede s nimi pracovat. To je pro nás ve fázi, kdy ještě studujeme, hodně důležité.

Laurinová: Je to velmi osobní zkoušení. Jak řekla Anežka, Marianna má svou představu, ale dává prostor dialogu a diskusi o tom, co vzniká. Pro mě to byla moc cenná zkušenost.

Co od režiséra obecně očekáváte?

Burdová: Nela Kleinert, která režírovala naše školní představení Marat/Sade, jednou řekla, že její styl práce je kolem herce vystavět ohrádku, kterou já jako herečka mám vyplnit vlastními nápady a řešením. A když se mi to nedaří, tak tu ohrádku stále zužuje tak, aby mi pomohla. To mi přijde jako ideální spolupráce herce a režiséra. Že mám prostor tvořit, ale nejsem hozená do vody bez jakékoli nápovědy a mantinelů. Že to není bezbřehá svoboda, ale podaná ruka.

Laurinová: Já to mám podobně. Mám ráda dialog, ne tlačení herce do jednostranné představy. Výhoda studia na DAMU je, že střídáme práci se zkušenými režiséry-pedagogy i studenty režie, z nichž každý má svůj vlastní přístup. A repertoár nám dává možnost seznámit se s různými hereckými technikami, od čistě realistické až po velkou stylizaci. Takže ohrádka, ve které si herec hledá svou vlastní svobodu, je pro mě nejpříjemnější možností a tvůrčí svobodou.

Před vstupem na DAMU jsem studovala muzikál, kde je vše svázané, od notového materiálu přes dekoraci, kostýmy až po režijní koncepci, a většinou vše podléhá schválení majitelů licence. Takže na DAMU pro mě bylo těžké zbavit se okamžitého fixování během procesu zkoušení a naučit se hledat tvůrčí svobodu. Tohle osvobozování pokračuje i pod vedením Marianny Arzumanové.

Burdová: Úplně nejdůležitější je, abychom si s režisérem vzájemně důvěřovali, pak jde skoro všechno.

Laurinová: Tím, že na DAMU i v Divadle MA zkoušíme se svými spolužáky, dáváme si důvěru navzájem, protože všichni známe své možnosti i meze.

Foto: Kira Tripulska

Anežka Burdová

Pojďme k Wildeově komedii. Jaké role v ní ztvárníte? Vzhledem k vašemu mládí bych předpokládala, že Gvendolínu a Cecílii?

Burdová: Právě že vůbec ne! Já hraju Miss Prismovou, Cecíliinu vychovatelku.

Laurinová: A já matku Gvendolíny, Lady Bracknellovou.

To jsou ale role pro herečky o generaci starší!

Burdová: Je mi jasné, že neuhraju autenticky věk, ale baví mě vciťovat se do postavy starší generace, která si hojí na té mladší své neúspěchy a nerealizované sny.

Laurinová: Já jsem Marianně hned řekla, že nejsem schopná věrohodně zahrát o tolik starší ženu. Ale ona s tím počítala. Je to rozhodně herecká výzva. Svou roli stále hledám a určitě ji budu hledat i během řady představení. Ale já jsem i na DAMU dosud nehrála žádné naivky, spíš dominantní ženy, což zřejmě vychází z mého temperamentu a dispozic. Lady Bracknellová je matka-generál, která se snaží vychovat svou dospělou dceru. Z vlastní zkušenosti vím, že to nikdy moc nefunguje. Ona je v tom úsilí až patologická, ale jsme si podobné v tom, že obě máme rády věci pod kontrolou.

Pozměněný název hry napovídá, že nepůjde jen o známou konverzační komedii, ale že do inscenace jsou prolnuté i motivy z Wildeova života. Do jaké míry to bude divák vnímat?

Burdová: Oscar Wilde se přímo ukazuje v naší adaptaci úplně na začátku a na konci. Jinak hrajeme text jeho komedie. Celé je to koncipované jako zkouška v učebně na DAMU, ale jsou tam i odkazy na současnou kinematografii, filmové ceny Oscar a společenskou prestiž spojenou s jejich předáváním. Možná odkazy na Wildeův život pochopí spíš ti, kteří znají jeho pohnutý příběh, a v neposlední řadě i mladší generace, která řeší téma hledání vlastní identity a místa ve světě. Ale rozhodně to podle mě nejde proti Wildeovu textu.

Oscar Wilde musel skrývat svou homosexualitu, za niž strávil i léta ve vězení. Dnes už se o komunitě LGBT+ běžně diskutuje. Nicméně, že ani dnešní doba nepřijímá jinakost bez problémů, prokázal i nedávný útok na Pride v Berlíně. I vaše premiéra spadá do doby, kdy Prahou projde průvod festivalu Pride…

Laurinová: To je spíš šťastná náhoda.

Nicméně téma hledání identity vám a vaší generaci asi vzdálené není?

Laurinová: Když studujete herectví, tak se s ním nutně musíte potkat. Je to zkouška vašeho charakteru, psychické odolnosti, člověk o sobě dost pochybuje. Hledání sebe sama u mě probíhá v rovině hledání hereckého sebevědomí. K tomu je důležité mít pevné zázemí v rodině, partnerovi, kamarádech. Náš ročník na DAMU je skvělý v tom, že se opravdu máme rádi, pomáháme si a podporujeme se i mimo školu. A máme i skvělé pedagogické vedení, s nímž se můžeme bavit prakticky o všem.

Osobně se s tím tématem potkávám i na uměleckých táborech pro teenagery, kde působím jako lektorka. Oni tyhle problémy, promítnuté i do roviny sexu a pohlavní identity, často řeší a toto prostředí jim umožňuje být sami sebou. A já jim chci poskytnout bezpečný prostor k diskusi, který jim třeba nedokáže dát běžný život a rodina. Není to ale vůbec snadné.

Burdová: Myslím, že i vzhledem k tomu, co se na DAMU v nedávných dobách řešilo, je to teď pro nás bezpečný prostor, kde vládne vzájemná důvěra a vstřícnost.

Obě mluvíte o bezpečí. Vnímáte ho jako podmínku k tvůrčí práci?

Burdová: Určitě. Od starší generace často slýcháme, že jsme až moc křehcí, že oni to měli těžší a museli víc vydržet. Ale já si nemyslím, že tomu tak je. Možná jen dáváme své city víc najevo. A k tomu právě pocit bezpečí potřebujete.

Laurinová: Já si myslím, že naše generace je velmi silná, ale že ta síla vyplývá z toho, že jsme se dokázali poučit od předchozí generace, že máme nastavené určité mantinely, komunikaci se snažíme stavět na vzájemném respektu a otevřenosti. Ale taky máme daleko větší prostor a možnosti své problémy řešit a nepřenášet je do práce i osobního života.

Burdová: Všichni hledáme svoji svobodu, což je i téma naší wildeovské inscenace. Vzhledem k osudu Oscara Wildea si uvědomuju, jak velké štěstí máme, že jsme se narodili ve století, kdy svobodu můžeme hledat otevřeně a bez větších rizik. Myslím, že kdyby to Wilde viděl, měl by radost.

Jak se těšíte na hraní pod širým nebem v Grébovce?

Laurinová: Pro mě to bude první podobná zkušenost. Ráda střídám různá jeviště a jsem moc zvědavá, co s námi udělá být takto blízko divákům, vedro, mikroporty, kostýmy a další technické okolnosti.

Burdová: Mně se už Marlene Dietrich v Grébovce hrála moc krásně, je to kouzelný prostor a spojení léta a divadla mě moc baví. Atmosféra večerů v Grottě je jedinečná a moc si to tam užívám.

Foto: Kristýna Rožňáková

Valentýna Vojtková

Na závěr nemůžu pominout jednu otázku. Obě jste z hereckých rodin. Vnímáte to jako výhodu, nebo spíš zátěž?

Laurinová: Pro mě je to především zvýšená zodpovědnost, plynoucí z pocitu očekávání okolí, z toho, že si lidé řeknou: No jo, to je ta od té a od toho. Tak na sebe kladu větší nároky. Zároveň se to snažím nevnímat a jít vlastní cestou. Vlastně je to celé trochu nespravedlivé, protože když je lékařův syn lékařem, nikoho to nezarazí, ale na herecké děti je upřená větší pozornost. Přitom v naší rodině nikdy žádná protekce nefungovala, měla to tak i máma a mám to tak i já.

Burdová: Já jsem dost dlouho to, že děda je slavný herec, brala jako samozřejmost. Nepřišlo mi to v ničem nějak jiné. Ale občas mám strach, že si lidi myslí, že bych nebyla tam, kde jsem, kdyby za tím nestál děda, což tak ale nikdy nebylo. On mě od herectví vždycky spíš odrazoval. A i u mě to vedlo k tomu, že jsem se vydala svou vlastní cestou. Děda to jen z dálky pozoroval, dlouho jsem si netroufala pozvat ho na žádné herecké klauzury, až nedávno na představení. On je hodně kritický.

Já si moc vážím jeho práce, toho, co dokázal, a že ho mají lidi rádi. Jsem ráda, že teď už si s ním můžu o herecké práci povídat a čerpat z jeho zkušeností. A těší mě, když cítím, že dělám divadlo, na které ho baví se koukat a má z něho radost. Co si od něho odnáším nejvíc, je pokora, se kterou ke všemu vždycky přistupuje.

Laurinová: Obecně se snažím si na herecké otázky přijít sama, ale když potřebuju poradit, tak jsem vždycky chodila za dědou Františkem, který byl divadelním i televizním režisérem a také celoživotním pedagogem. A moc jsem si vážila toho, že mi vždycky pozorně naslouchal a rozebíral to se mnou, protože by mi mohl říct, že oni to dělali takhle a bylo by. Ale on měl vždycky velké pochopení a dokázal mi poradit, protože měl cit pro mladé lidi a herce. Bude mi moc chybět.

A co méně příjemná stránka zvaná bulvár?

Burdová: No, to je horší, protože kdyby se různé věci staly někomu, kdo za sebou nemá rodinnou tradici, nikdo si ho nevšimne. U nás je o dost větší pravděpodobnost, že ano.

Laurinová: Mně se nedávno stalo, že jsem se ocitla v bulváru v kostýmu Titánie z komedie Sen noci svatojánské. Fotky z inscenace jsem si dala na Instagram jako prezentaci své práce, přišly mi naprosto nevinné, ale titulky v bulváru mě málem svlékly do naha. Přitom šlo o obyčejný korzet. A hlavně, všude se zase psalo „dcera“. Je to nálepka, které bych se už jednou ráda zbavila.

Související témata:
Anežka Burdová
Valentýna Vojtková

Výběr článků

Načítám