Článek
František Laurin patřil k osobnostem, jež výrazně ovlivnily podobu českého divadla druhé poloviny dvacátého století, a to nejen profesionálního, ale i amatérského, k němuž choval velkou lásku.
Narodil se 12. listopadu 1934 v Praze. Po maturitě na gymnáziu začal studovat na ČVUT v Praze, odkud po roce přestoupil na DAMU, kde v roce 1959 úspěšně ukončil studium činoherní režie.
Rok před absolvováním DAMU byl angažován jako režisér v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého, kde působil až do roku 1981. V období od listopadu 1981 do konce roku 1987 byl režisérem činohry Národního divadla v Praze.
V lednu 1988 se stal ředitelem Divadla na Vinohradech, kde setrval do konce května 1990, kdy ho ve funkci vystřídala herečka Jiřina Jirásková. Od roku 1991 byl uměleckým vedoucím souboru ve Východočeském divadle v Pardubicích. Jako režisér hostoval v řadě českých divadel.
Výčet jeho divadelních režií by byl velmi obsáhlý. Věnoval se klasické dramatice, ale už od svého prvního angažmá v Realistickém divadle zároveň projevoval živý zájem o současné české drama a uvedl na scénu řadu premiér původních českých her, především svého kolegy a přítele Jiřího Šotoly, ale i dalších českých a zahraničních dramatiků.
Jedinečná metoda
Jeho doménou bylo detailně propracované psychologické divadlo, jeho režie charakterizovala citlivá práce s herci, analytický přístup a úcta k dramatickému textu. Měl rád poezii. Na svůj divadelní život a přátele, které během let potkal, zavzpomínal v půvabné malé knížce Divadlo mého života aneb Sklíčka z krasohledu, vydané v roce 2014.
Svou metodu psychologické práce s herci uplatnil i v řadě filmů, a především televizních inscenací. Intimita televizní obrazovky mu byla vedle divadelního jeviště velmi blízká.
František Laurin se po léta aktivně věnoval též amatérskému divadlu. Působil v lektorských sborech, vedl režijní a herecké kurzy, rád přijímal roli vstřícného porotce přehlídek a festivalů a zapojoval se aktivně do diskusí o vývoji a podobách amatérského divadla. Na festivalu Jiráskův Hronov převzal v roce 2012 Cenu ministra kultury České republiky za přínos k neprofesionálním divadelním a slovesným aktivitám.
Po celý život měl blízký vztah k mladým lidem a zajímal se o jejich názory na divadlo. Od roku 1962 do začátku devadesátých let působil jako pedagog na katedře herectví DAMU, poté jako pedagog herectví na Pražské konzervatoři. Divadlu se věnuje i jeho dcera, herečka Sabina Laurinová, a vnučka Valentýna Vojtková, studentka posledního ročníku herectví na DAMU.
V rozhovoru, konaném shodou okolností jen pár dní před Laurinovou smrtí, Valentýna Vojtková Právu řekla: „Když potřebuju poradit, tak jdu za dědou Františkem, který byl divadelním a televizním režisérem a také celoživotním pedagogem. A moc si vážím toho, že mi pozorně naslouchá a rozebírá to se mnou, protože by mi mohl říct, že oni to dělali tak a bylo by. Ale on má velké pochopení a dokáže mi pomoci, protože má cit pro mladé lidi a herce.“
