Článek
Na co kladl režisér Petr Zelenka u vaší postavy největší důraz? Jak se vám s ním spolupracovalo?
S Petrem se pracuje naprosto pohodově, v klidu a harmonii, což je u tak mladého chlapíka překvapivé. V divadle i při natáčení filmu nepřenáší na herce sebemenší nervozitu.
Nejmenších změn oproti divadlu se dočkaly právě má figura matky a postava otce Miroslava Krobota. Sice tam byly škrty, ale po obsahové stránce to bylo totéž. V Dejvicích mě prosil, abych si nikdy nemyla vlasy, nenatočila je, abych byla prostě hodně obyčejnská. Mám podezření, že film postavil sociálně trošku výš, asi aby nemusel vybírat jinou herečku. Jednoho dne se jej na to zeptám...
U filmu se chyby nedají opravit, proto mám tak ráda divadlo, protože tam, když něco zvrtáte, tak je tolik repríz, že si to spravíte třeba na osmé repríze, až se zbavíte nervozity, a na patnácté si už s tím hrajete jako kočka s myší. Film je v tomhle neúprosný.
Filmové Příběhy vyznívají dost jinak než divadelní. Jsou trošku smutnější, protože v divadle se lidé mlátí do kolen, smějou se každou chvíli. Film není tak vtipný, ale možná lidštější. Vážnější, snad ne až moc..
Čím je vám postava matky blízká?
Petr si mě pro divadlo vybral z jiného představení, o šílené matce. Nejspíš si myslí, že mám smysl pro černější humor nebo pro tragikomickou polohu. Postava maminky mě baví. Ráda šaškuju a dokážu rozpoznat citlivější místa. Mám to už léta ráda, protože si myslím, že pokud nejde skutečně o život, pak život tragédií není.
Na začátku filmu působíte nejracionálněji, ale pak se pod manželovým tlakem zhroutíte...
To je právě pro herce na té postavě zajímavé, takový ten oblouk. Dominantní maminka, která každého osočuje, že má Alzheimera a že skončí špatně, tak ta jediná skončí v blázinci.
Ve filmu běháte po Václavském náměstí ve spodním prádle, jak jste se s tím vypořádala?
Byla jsem šíleně nervózní. Styděla jsem se. Říkala jsem si "ježíšikriste" kolem sochy svatého Václava v neděli ráno v podvlíkačkách. Poprosila jsem našeho výtvarníka, aby mě vzal za ruku, že se tam stydím. Jaké bylo moje překvapení, že to nikoho nepřekvapilo. Lidi už jsou asi zvyklí na různě podivné věci. Nakonec se tam museli postavit statisti, aby dělali, že se leknou. Když jsem totiž "bafala" na japonské turisty, jenom se otočili, ale vůbec se nelekli.
Mottem filmu je: Ženy nejsou naši nepřátelé. Jsou to přátelé, ale hrají tvrdou hru. Co si o tom jako zkušená žena myslíte?
Ženy takové být musí, protože by jinak neudrželi generační kód své rodiny. To není tvrdá hra, to je přirozená nutnost. Každá samice musí chránit svá mláďata, koukněte se do přírody. Neseme si to v sobě a to dokonce i tehdy, když žena děti nemá.
Film si pohrává se šílenstvím a podivínstvím. Některé situace ale vyznívají jako klasické hraniční případy bilancující na hraně normálnosti a nenormálnosti...
Je to téma, které Petra zajímalo. Studoval Bukowského a spoustu jiné literatury o těchto hraničních případech, kdy je složité klasifikovat situace jako podivné, šílené a kdy už je to na psychiatrickou léčebnu.
Kam sahá vaše hranice normálnosti?
Normální asi nejsem, když jsem se kdysi rozhodla dát se na herectví, nemyslíte?
Která scéna se vám zdá ve filmu nejbizarnější?
Jak skáče Mirek Krobot padákem a přitom telefonuje. To je moc hezká scéna. Cosi mezi "nebem a zemí".
Ale i vy sama máte ve filmu zvláštní zvyk převlékat se do manželových šatů, abyste se do něj vcítila? Už jste to v životě někdy zkusila?
Ne, ještě ne. Nemyslím si, že to může fungovat. Ale možná že to zkusím, až půjde do tuhýho.
Příběhy obyčejného šílenství mají diváka instruovat o životě, jak se vypořádat se životními peripetiemi. Co naučil konkrétně vás?
Já nemám ráda učená vyjadřování herců, když ze sebe tlačí extra moudrosti. Spoustu věcí dělám intuitivně. Jestli jsem se něco naučila, teď na poslední chvíli, tak to nevím.
