Míša Tučná a Jelen: Naše koncerty jsou poděkováním za skvělé skladby a inspiraci

Tučná: Jako jeho potomek to považuju za důležité. Nerada bych ale takzvaně slízla smetanu jen já. Dvacet let se konal v Hošticích festival Stodola Michala Tučného a za jeho pořádáním stála má sestra. Stála i za organizací vzpomínkového koncertu v pražské Lucerně v dubnu roku 2017. Já jsem po tátově smrti občas vystoupila s kapelami Greenhorns, Tučňáci a Fešáci, abych zpívala tátovy písně jako host jejich koncertů.

Spolupráce s kapelou Jelen je ale něco trochu jiného. Muzikanti z Tučňáků nebo Fešáků mě znají od dětství, takže pro ně jsem byla a budu vždycky Michalka, dítě, které zpívá tátovy písničky. Nikdy mi to nevadilo, brala jsem to vážně, ale při spolupráci s kapelou Jelen se cítím nějak dospělejší. Navíc mi kluci neustále dokazují, že tátův odkaz je silný i mezi muzikanty, kteří jsou od něj generačně vzdáleni.

Tučná: Vždycky mi vtloukal do hlavy, abych byla skromná a nepropadala pocitům, že jsem nejlepší a všechno umím. Abych chtěla jen to, na co mám. Že si tak ušetřím spousty zklamání. Snažím se tím řídit. Kdykoli mi začne něco stoupat do hlavy, na jeho slova si vzpomenu.

Tučná: Byl velký trémista. Před vystoupením si kvůli tomu dal pivo nebo panáka, ale především potřeboval mít jistotu v dostatku cigaret a zapalovači. Kamkoli jel hrát, tam si vezl rezervní karton cigaret. Pořád ho vidím s hlavou lehce nakloněnou na stranu, jak tahá jedno cigáro za druhým. Byl silný kuřák, a bez cigaret by tu trému asi nezvládl.

Tučná: Tehdy jsme se s tátou vlastně skamarádili. Měla jsem už po maturitě, a hlavně mě přešel pubertální vzdor. Bydleli jsme v Hošticích a v blízkém městečku Volyni jsme měli country a fit club. Večer jsme v klubu sedávali a já se tenkrát od něho dozvěděla spoustu věcí. Mluvil se mnou o mládí, o jeho začátcích, o tom, co by rád dělal dál, poslouchali jsme písničky, které ho zaujaly.

To album natočil se svými přáteli. Jsou na něm pro něho netypické skladby, které jsou velmi osobní. Vysvětloval mi tenkrát, o čem zpívá. Myslím si, že tušil, že už na světě dlouho nebude. Žil ale stále v naději, že to bude dobré.

Celý život byl velmi nemocný, každý rok strávil měsíc až dva v nemocnici, kde ho dávali dohromady, aby mohl vyrazit na koncerty. Absolvoval tehdy až čtyřicet koncertů za měsíc, což bylo šílené. Pauzu měl vždycky jenom měsíc o prázdninách.

Na desce Šťastné staré slunce je písnička Dážď, kterou natočil jako duet se slovenským hudebníkem Allanem Mikuškem. Na oplátku mu slíbil, že na jeho desku nazpívá také duet, který napíšou spolu. Byla to úplně poslední skladba, kterou natočil. Když jsem ji pak poslouchala, bylo to asi půl roku po jeho smrti, měla jsem pocit, že je adresovaná mně. Zeptala jsem se Allana, jestli o té skladbě neví něco víc. Zamyslel se a potom mi řekl, že je to opravdu písnička pro mě. Táta mu prý o ní říkal něco, čemu tenkrát tak docela nerozuměl, ale po mé otázce mu prý došlo, jak to myslel.

Polák: Celé to vlastně začalo tehdy, když jsme jako začínající kapela vystoupili v roce 2013 na Stodole Michala Tučného v Hošticích. Byl to první velký festival, jehož pořadatelé si nás pozvali a nechali nás hrát na velkém pódiu. Od té doby se známe s Míšou, a když jsme letos zjistili, že Stodola opět nebude, a nebude ani druhý vzpomínkový koncert v pražské Lucerně, přišlo nám to líto.

Řekli jsme si, že by bylo dobré pár Michalových písniček zařadit do koncertního programu, udělat z nich poctu a pojmout to jako poděkování za skvělé skladby i inspiraci. Poprosili jsme Míšu, jestli by s námi na koncertech v tomto bloku vystoupila, protože si myslíme, že by písně svého táty měla zpívat s námi.

Polák: Pro nás v kapele Jelen jsou hudebním základem, ať už jsme se k nim dostali sami, nebo přes rodiče. Všichni jsme na nich vyrůstali, známe je od táboráků. Kromě toho u nás před revolucí byly jednou z mála cest k americké hudbě. Mnoho písniček skupiny Greenhorns, ve které Michal Tučný zpíval, jsou coververze slavných amerických hitů. Mimochodem, když jsem slyšel ty, které nazpíval v angličtině, uvědomil jsem si, že se co do kvality může rovnat těm největším světovým hvězdám.

Polák: Na začátku jsme si řekli, že si uděláme hrubý seznam skladeb, které bychom rádi hráli. Když jsme s ním skončili, bylo na něm asi sto písniček. Ve druhém kole jsme to stáhli na čtyřicet, ale bylo to pořád ještě moc. Potom jsme o nich začali diskutovat. Vyšli jsme z těch, které máme rádi, a zároveň jsme brali ohled na to, aby je znali lidi a aby byli pro tvorbu Michala Tučného typické.

Polák: Nejméně typická je paradoxně písnička Spím v obilí, kterou jsme už vydali jako singl. S kluky v kapele nám při výběru unikla, ale když jsme pak skladby probírali s Míšou, řekla nám, že si myslí, že by k nám sedla právě tahle. Pustili jsme si ji a po jejím poslechu si kladli otázku, jak nám tak skvělá věc mohla utéct. Když jsme si ji zahráli a zazpívali, zjistili jsme navíc, že nám opravdu sedí. To bylo dobré znamení.

Tučná: Taková je podle mě písnička Pověste ho vejš, respektive úprava, kterou kluci připravili. Vždycky, když ji slyším, tak mi takříkajíc spadne brada. Na zkoušce se mi stalo, že jsem se tak zaposlouchala, že jsem zapomněla začít zpívat.

Polák: Míša bude sólově zpívat Modrou z džín, což není masově známá písnička. Moc se mi líbí, jak ji pojala.

Tučná: Dost rozporuplný, ale jednou jsem ji slyšela hrát lidovou vesnickou kapelu, ve které byli samí špičkoví muzikanti. Zpíval ji devadesátiletý pán, hrát v ní sólo na housle a celé to bylo v rytmu samby. Bylo to velice roztomilé, moc se mi to líbilo. Od té doby si na to pokaždé vzpomenu, když jí slyším.

Polák: Vznikal na našich zkouškách v Hošticích. Míša nám zprostředkovala, abychom mohli zkoušet v tamní hasičárně, ve které zkoušel i Michal Tučný s kapelou. Měli jsme dokonce možnost vidět a osahat si jeho osobní věci, třeba banjo nebo americkou vlajku, kterou dostal od své kamarádky, zpěvačky Annie Rattlesnake, a na níž jsou podepsány countryové legendy Willie Nelson, Bill Monroe a další.

Byli jsme se podívat i na hoštickém hřbitově, kde je pomník Michala Tučného v podobě obřího stetsona a na který lidé nosí kamínky a různé předměty. Také jsme si mohli popovídat s jeho manželkou Martou. Strávili jsme s ní celé krásné odpoledne s výhledem na šumavské kopce. Byly to pro mě až magické zážitky, a kdykoli tu písničku slyším, vzpomenu si na ně.

Tučná: Obávám se, že ne. Propátrali jsme všechny archivy a už v nich asi nic není. Ačkoli mám ještě jednu tašku s magnetofonovými kazetami, které si musím poslechnout. Tak třeba něco vypadne.