Článek
Kdy jste se Kunderovým dílem poprvé setkal?
Bylo to na filozofické fakultě, kdy jeho knížky byly nedostupné, ale holky měly Žert i Směšné lásky. Žert už byl zfilmovaný. Povídky mě nadchly a od té doby mám Kunderu zarytého v srdci. A pro spolužačky to byl velký mág.
Co bylo na vzniku vašeho filmu nejtěžší?
Chtěl jsem o Kunderovi točit už v roce 1991, hned po své prvotině o Miloši Formanovi. Napsal mi dopis, v němž mi vysvětloval, že už žádné interview neposkytuje, do médií nechce a velmi se omlouvá. Byl to hezký dopis, byl jsem potěšen i odmítnut.
Potom jsem to spoustu let nezkoušel. Ale když nic nevzniklo, řekl jsem si, že je to škoda. Nemáme přece tolik velkých osobností. Tak jsem to zkusil. Začal jsem na tom pracovat s pomocí Jaroslava Kravky, televizního dramaturga, který zná v Brně kdekoho. Podařilo se dohodnout setkání s Milanem Uhdem, dokumentaristou Fuksou a dalšími, kteří patří k nejbližším Kunderovým přátelům.
Kunderovým takzvaně vykecali, že se něco točí, a paní Kunderová mi vzkázala, že jim můžu v jednu hodinu zavolat. Tak jsem to udělal a měl jsem pak možnost se s nimi potkávat. Naposledy jsem za nimi byl letos v květnu.
Proč Kundera tak tvrdošíjně odmítal s veřejností komunikovat?
Chtěl klidný život. Kundera byl introvert, netoužil po velké slávě. Bylo mu to nepříjemné, nerad se fotil a tak dále. Rád si povídal s přáteli, filozofoval, přemýšlel, pak o tom psal. V tom byl šťastný.
Proč jste ve svém filmu použil postavu studenta, který pátrá po Kunderovi?
Úplně na začátku to byl mladý redaktor. Měli jsme natočenou scénku, jak přijde za šéfem a říká: Dejte mi šanci. A šéf odpoví: Dobře, tak mi přineste rozhovor s Milanem Kunderou.
Mladý redaktor na to, že ten už třicet let žádné neposkytuje. A jeho šéf odpoví: Chtěl jste šanci, tak ji máte.
Ale nezdálo se mi to tak povedené a vyžadovalo to víc času. Vymyslel jsem tu konstrukci proto, že jsem počítal, že seženu dva literární vědce a víc neuspěju. Ale brněnští přátelé byli skvělí a díky nim jsem nashromáždil strašně moc materiálu. Paní Kunderová mi pomohla domluvit dalších dvanáct prvotřídních osobností typu vydavatele Gallimarda, dramatičky Yasminy Rezy a podobně. Byli jsme v nóbl společnosti.
Udělal jsem z novináře studenta, protože jsem potřeboval dojít k pochopení Kundery, k tomu, že nechtěl publicitu. Byl by nejšťastnější, kdyby mohl psát knihy a nebyl v nich podepsaný. Ten postoj jsem pochopil.
Která jeho kniha je pro vás nejzásadnější?
Mám moc rád Knihu smíchu a zapomnění a stále mám v hlavě Směšné lásky. Možná proto, že jsem je četl jako mladý, strašně jsem je nasál a dodnes si na to pamatuju. Florence Neuville, které o Kunderovi vyšla biografie ve Francii, má pravdu, když tvrdí, že Kunderu si můžete otevřít na kterékoli stránce, přečíst jen kousek a on vás inspiruje k přemýšlení na celý den. Když si ho čtu, říkám si: To je téma na film.