Hlavní obsah

Režisér Ivan Passer: Nepovažuji se za moc slavného

Novinky, Veronika Bednářová, Festivalový deník, Lucie Sieglová
Aktualizováno

Ivan Passer je filmový vypravěč, a ne tak úplně klasický. Natočil debut Intimní osvětlení, které bylo v roce 1966 uvedeno ve Varech, jak sám říká, „z nouze – neměli dost filmů“. Pak ale „Intimní“, jak mu říká, získalo najednou cenu mladých v Cannes, líbilo se v San Sebastiánu a začalo si žít vlastním životem. V sobotu odpoledne jej znovu uvidí diváci na MFF KV. A to v restaurované podobě.

Ivan Passer uvedl zrestaurovaný film Intimní osvětleníVideo: Václav Toman, Novinky

 
Článek

Ve Velkém sále hotelu Thermal jej režisér uvedl mimo jiné se scenáristou Václavem Šaškem a herečkou Věrou Křesadlovou. „Tento film je výsledkem souhry různých náhod. Od toho, že Václav Šašek, který je duchovní otec Intimního osvětlení, mi zavolal - a doteď nevím, proč si mě vybral, nikdy jsem se ho nezeptal, měl bych se ho zeptat teď - až po to, jak jsem našel představitele rolí. Všechno to bylo velká náhoda,“ řekl mimo jiné.

Dodnes se často Intimní osvětlení promítá ve filmových klubech u nás i ve Spojených státech. Polský režisér Krzysztof Kieślowski zařadil Passerův jediný český celovečerák mezi deset filmů na světě, kterých si nejvíc váží.

Ale v roce 1965 vám na Barrandově o Intimním říkali, že „se tam nic neděje“...

Ano, říkali, a poměrně dost důrazně. A pozor, už při vzniku scénáře, ne až po prvním promítání filmu, jak se občas vypráví.

Tak jak to tenkrát vlastně bylo?

No, tenkrát byly na Barrandově tvůrčí skupiny a každá měla za úkol udělat třeba pět nebo šest filmů. My jsme spolupracovali se skupinou Šebor-Bor, to byli fajn chlapi. My jsme měli takový triumvirát, víte: Václav Šašek, který jim v té skupině dělal dramaturga, pak Jarda Papoušek a já. Když jsme napsali ten scénář, dal ho Václav Šeborovi s Borem, aby to schválili a mohlo to jít do výroby.

A oni řekli: „A tak to ne, žádný příběh to nemá. O čem to je? Tohle není scénář! Ale protože ty jsi, Ivánku, dělal s Milošem Formanem a je to levný film a je v tom účasten Václav, náš dramaturg, tak my tě to teda necháme udělat.“ Chlapi to byli dobří, že si přiznali, že se možná mýlí. Že to možná scénář je. Čili i to je důkaz, jak těžké je scénář napsat.

Takže může být scénář dobrý, i když se tam jaksi „nic neděje“?

To je otázka, co je to „nic neděje“. Snaží se na ni odpovědět hodně knih o scenáristice, z nichž většinu mám doma, většinu jsem četl a ve většině jsem nenašel žádnou odpověď. Vlastně v žádné.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Delegace v čele s režisérem Ivanem Passerem uvede v sobotu ve 14.00 ve Velkém sále digitálně restaurované Intimní osvětlení.

Když se Intimní po dvaceti letech vrátilo z trezoru, ukázalo se, že ten film vůbec nezestárl. Je dobře, že je restaurován, protože se tak zachrání poetická černobílá kamera Miroslava Ondříčka a Josefa Střechy. Těšíte se dnes na digitálně restaurovanou verzi, kterou jste ještě neviděl?

Těším. Myslím si, že se povede, protože jsem viděl už třeba restaurovanou verzi filmu Hoří, má panenko, to taky udělali kolegové z UPP (vyslovuje česky – úpépé), a udělali to velice dobře, takže v ně mám plnou důvěru. Jsem spíš vždycky trošku nervózní, jestli ti herci na plátně budou říkat dialog tak, jak mají. Jestli ho nebudou náhodou měnit.

Úpépé? Ta firma se přece jmenuje Universal Production Partners, júpípí...

Tak to se musím pochválit! Děsí mě, že bych česky zapomněl, a děsí mě ještě víc, že bych mluvil českoanglicky. V roce 1969, když jsem odcházel do Spojených států, jsem si sice říkal, že je to tak maximálně na rok, ale pro jistotu jsem si s sebou vzal Chrám i tvrz od Pavla Eisnera.

Ivan Passer na zahájení MFF KVVideo: Václav Toman, Novinky

Ta kniha mi v životě dost pomohla, i sny se mi dodnes zdají buď česky, nebo anglicky. Aby se mi tak něco zdálo českoanglicky, no to ne, to by byl nepořádek.

Zítra bude ve Varech Den s Frankem Danielem, docela neznámým českým filmařem, co stejně jako vy emigroval po roce 1968 do USA. Jeho synové Martin a Michal se taky celý život snaží, aby nezapomněli česky... Mluvili jste spolu často? 

Docela ano. Nevím, jak by se to dalo popsat, ale myslel jsem si, že jsme s Frantou kamarádi. Občas jsme se vídávali, i když žil od nás dost daleko, asi hodinu a půl autem. Občas jsem k němu šel i na přednášku, zajímalo mě, jak učí americké studenty. A dodnes doma vaříme podle jeho kuchařky, on totiž miloval vaření.

Frank Daniel vyučoval už na FAMU a pak po roce 1968 v USA psaní scénářů. Jenže Intimní osvětlení podle těch pravidel vůbec „uvařené“ není... 

Intimní je jako scénář postavené přesně proti pravidlům Franka Daniela. Nemá začátek, prostředek ani konec. Ale do určité míry je reakce na to, co on učil, tedy negativní reakce. Pro nás bylo tehdy zábavné ukázat, že co nás učí, není přece vytesáno do kamene, že to může být i jinak. Byla to taková, řekl bych, přátelská tvůrčí hádka přes tvorbu. A proto taky ředitel Barrandova tehdy při první předváděčce Intimního řekl, že je to nejnudnější film, který byl kdy natočen, protože v sobě nemá tyhle klasické filmařské zákony.

Když teď připravujete scénář podle divadelní hry Viagarské vodopády, kde chcete, aby hrál Dustin Hoffman, dělíte si to na těch osm částí, na jednotlivé sekvence podle Františka Daniela? Nebo to už nepotřebujete?

No jasně! No ale ono osm sekvencí - to by byla spíš televize. To může být třeba jenom pět nebo tři. Záleží to samozřejmě na příběhu, o čem je. Já se vlastně asi vyhýbám formulím, co vedou k filmům, které se dají předpovědět – to nemám rád. Frank Daniel měl hodně slavných žáků. Já se nepovažuju za moc slavného, ale rozhodně se považuju za jeho žáka. Naučil mě mimo jiné číst scénáře, což nikdo moc neumí. Když čte scénář hlupák, je konec. Neznalec si scénář neumí vizualizovat, tak mu po logice věci moc nepomůže, necítí strukturu. A takových je dost.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám