Článek
Kočovný opilecký herec Mour (David Prachař) se po dlouhém putování po Evropě rozhodne se svou partnerkou (Tatiana Dyková) a dvěma malými syny usadit opět doma v Posázaví. Údajně zde hledá klid a mír, ačkoli vzhledem k jeho neuspořádaném naturelu lze o kýženém životním stylu silně pochybovat.
Družka je churavá a záhy se vytrácí ze scény, když ji záhadná nemoc upoutá na nemocniční lůžko. Mourův otec v podání Jiřího Schmitzera těsně po jejich příjezdu umírá a do hry vstupují další podivínské postavy.
Domobrana místo policie v čele s Halkou Jeřábek Třešňákovou, protřelý šéf vrakoviště ztvárněný Jiřím Lábusem a další charaktery, stejně odpudivé jako ústřední poutníci. Zmítají se odnikud nikam a zdá se, že jim není pomoci.
„Knížka mi přijde nadčasová. Dneska jsme díky válce zaplaveni pocity beznaděje a utrpení a je těžké to nezačít ignorovat a zároveň si zachovat naději. Tenhle film se k tomu vztahuje nepřímo. Brutalitu se snaží nabourat hravostí a najít v ní místo pro křehkost a citlivost,“ popsal Klein tvůrčí úmysl.
Vypráví o emocích, mezi něž v ději patří osamění, zoufalství nebo třeba chorobná žárlivost. „Život je krásnej. Smutnej, ale krásnej. Není peklo, ani nebe, nikdy, ani nikde, to ti přísahám,“ dušuje se Dyková na plátně v jedné ze svých nemnohých replik. Její starší filmový syn dokonce nepromluví vůbec a jeho jediná věta na konci příběh hermeticky uzavírá.
Filmový Citlivý člověk je ponurý a v určitých okamžicích silně vtahující. Předkládá hotovou plejádu lidských trosek, které si ve stavu absolutního zmaru zachovávají černý humor, když se svět kolem nich, jak ho znali, nevyhnutelně bortí.
Režisér a současně spoluscenárista složil poctu nejen autorovi předlohy, ale i jeho zesnulému bratrovi Filipu Topolovi, když do jisté dramatické sekvence použil nezapomenutelnou skladbu Žiletky jeho kapely Psí vojáci.
Román Jáchyma Topola získal filmovou podobu. Citlivý člověk vyráží do Varů
O nicotě a ponižování. Rozhovor s Jáchymem Topolem
