Článek
Vaším prvním projektem s paní Třeštíkovou byl dokument Bára B.- live, který vznikal pět let na přelomu tisíciletí. Kam se posunula vaše novinka?
V podstatě jsme na předešlé navázaly. První dokument jsme dokončily v roce 2000, kolem premiéry českého muzikálu Johanka z Arku v pražském divadle Ta Fantastika. Plán byl: mít pětiletý, téměř šestiletý dokument.
S Helenou jsme ale zůstaly v kontaktu i potom. Vídaly jsme se, volaly si. Když se dozvěděla, že jsem potřetí vdaná, čekám dítě, navrhla pokračování natáčení. Říkala, že je neuvěřitelné, kam až se můj život zase posunul. V té době už měla za sebou produkční skupinu Negativ, která mohla projekt finančně podpořit a zaštítit.
Dokument tvoří dvacet let archivních záběrů, třicet let se točilo. Řekla jste někdy ne?
Helena je ta nejempatičtější bytost, kterou znám, taktní, velmi ohleduplná a tolerantní. Nikomu jinému bych takový vstup do soukromí nedovolila. Vždy mi zavolala a optala se, co je nového. Natáčení jsme pak vtěsnaly do jednoho, dvou dnů, aby situace držela pohromadě. Naplánovaly jsme třeba, že zachytí koncert a to, jak vedu Theodora do školky.
Helena Třeštíková
Točilo se dlouho. Dá se pořízený materiál shrnout určitým číslem?
Jsou to stovky hodin, u podobných materiálů je tak zásadní střih. Filmu dává dynamiku, vychytává ze situací to podstatné. Což nutně nemusí odpovídat tomu, jak se nám určité věci původně zdály. S odstupem času naopak zarezonovaly jiné. Střihačka Adéla Špaljová (a také Jakub Hejna - pozn. red.) vypíchla pod Heleniným vedením zlomky z toho, co jsme natočily. Ve střižně strávila další desítky a desítky hodin.
Dokument zachycuje padesát let vašeho života. Které etapě se zpětně nejvíc divíte?
Není to o etapách, spíše o situacích. Koukám na záznamy z let, kdy jsem byla mladá a říkala jsem to, co jsem si tenkrát myslela. Snad každý je v tomhle věku nezkušený, nezralý… V dokumentu jsou tedy také blbé věci, které bych zpětně nejradši vystřihla. Jenže to by nebyl pravdivý, upřímný. Ze života taky nic nevystřihnete. Navíc jsou tam vyloženě krásné okamžiky. Miluji vzpomínky na dětství svých dětí. Díky Heleně mám na ně památku.
Máte chuť při sledování snímku tu Báru spíš pohladit, anebo jí vynadat?
Mockrát jsem ji chtěla obejmout. Hlavně tehdy, když prožívá trápení a trauma. Ocitá se ve stavu, že si myslí, že nikdy nebude líp. Řekla bych jí, že život není o bolesti, že zavřete jedny dveře a druhé se otevřou. Kdybych mohla do té doby vstoupit, řeknu: vydrž, přijde něco krásného. Napadá mě, diváci vše uvidí, rozvod s druhým mužem (Jaromír Pizinger, manželství 1998-2006). Byla jsem na dně.
Barbara „Bára“ Basiková, česká zpěvačka populární hudby
Dva roky nato jsem jezdila s miminkem v kočárku a cítila neskutečné štěstí, radost, až bych to nazvala vítězstvím. Byla jsem pyšná, že jsem to zvládla, že jsem dokázala jít dál. Byla jsem potřetí vdaná, milovaná, milovala jsem muže (Petr Polák, manželství 2008-2018). A o tom životě je, ne? Jednou jste dole, jednou nahoře.
K tomu „dole“ patří dětství. Máma v dětech, jak jste taky vzpomínala, smysl života neviděla. Kdo vás doma vedl ke zpěvu?
Dědeček z matčiny strany, velký fanda do hudby, který sám hezky zpíval. Hudební talent ve mně objevil, když mi byly tři, čtyři roky a pořád jsem si něco zpívala… Táta, uznávaný výtvarník, byl nejdřív trochu zklamaný, že nebudu po něm, výtvarnice, ale já k tomu vlohy nezdědila. Nepovedlo se to ani mému bratrovi. Ale z rodičů to byl právě táta, jenž měl z mého muzicírování vždycky radost. Chtěl, aby byly jeho děti šťastné, dělaly to, co je baví.