Magda Vášáryová: Fotky slavných herců jsem si nikam nelepila

Upřímně, tak dobrou paměť nemám, ale jistě to bylo ještě v době, kdy festival řídil pan Martin Brousil (1907–1986). Člověk, bez kterého by nebyl tím hvězdičkovým. Vždy se zaměřoval na skutečné umělce, ne na „stars“ a celebritky.

Československý film byl ve světě pojem, který, doufám, ještě nevyprchal. Současným adeptům filmařiny bych to aspoň přála… Vedle Varů jsem musela ale jezdit také do Moskvy. Sověti prosadili, aby měli áčkový festival, že bude každým druhým rokem u nich.

Přikázali nám to, ne že ne. Ale zase jsem se tam seznámila s báječnými osobnostmi ruského a sovětského filmu, Sergej Bondarčuk, Tamara Makarovová, Vjačeslav Tichonov.

A pamatuji si velmi dobře, že již jako nehrající velvyslankyně jsem byla v Moskvě na znovuuvedení Markéty Lazarové, filmu, který kdysi nenašli v trezoru, a všichni jsme se obávali, že se nadobro ztratil. To bylo naposled, kdy jsem se sešla s jeho režisérem, panem Františkem Vláčilem.

Těch důvodů je několik. Podle mě sedí na dnešní rozervaný svět. Juraj Jakubisko byl ve svých nejlepších letech vizionářem, kterého bych doporučila mladším generacím, aby nebyly jenom naivními pozorovateli dneška. Bohužel, byl snímek příliš dlouho v trezoru jako odstrašující příklad nevhodné tvorby pro socialistického člověka.

Každý rok si ho pouštěla věrchuška ÚV KSČ na Pražském hradě, aby se přesvědčili o tom, že tento druh oportunismu již nikdy nedopustí. Já jsem kvůli němu vyletěla v roce 1969 i z univerzity (dokončila ji později, věnovat se akademické kariéře nemohla – pozn. red.), což předurčilo můj další osud. Stala jsem se profesionální herečkou místo toho, abych byla dodnes metodoložkou sociologie.

Jeho jediné uvedení v zahraničí (květen 1971 – pozn. red.) proběhlo poté, co Mansonova banda zavraždila podobným způsobem, jako ve filmu umírám já, herečku Sharon Tateovou v Kalifornii. Co naplat, že byl natočený o půl roku dřív, než se to v Americe stalo, lidé v Cannes byli ze scény šokovaní. Film ve Francii odmítli, pak se ztratil na těch skoro dvacet let. I proto jsem ho vybrala pro 60. ročník KVIFF, nejen kvůli Jurajovi, ale kvůli důležitému poselství.

Bylo toho více. Zásadně vadil pro svoji imaginaci, kterou byl Juraj známý, pak generálem Rastislavem Štefánikem a jeho bustou, která s námi hraje, jenže o něm se tehdy, kromě pohrdání, nesmělo mluvit, dále zachycením absolutní svobodomyslnosti té doby, naznačením okupace, což ve filmu není „bratrská pomoc“, a tak dále. Těch „hříchů“ měl na sobě tolik, kolik metálů měli sovětští generálové, kteří nás střežili za železnou oponou, na své hrudi.

Vím to jenom z vyprávění aktérů, kteří to již nemohou potvrdit. Prý mě chtěli natočit, jak budu vyvádět pod vlivem, ale já jsem jenom seděla tiše s hlavou v dlaních a odmítala jsem se hnout. Prý je to velmi překvapilo.

Řekl mi to kameraman Igor Luther dlouho po natáčení. Jelikož jsem „nevyváděla“, můžu dnes o tom vyprávět. Všeobecně mám zřejmě silnou psychiku, jsem velmi těžce ovlivnitelná léky, včetně těch proti bolesti a těch na chemických na spaní. Nejsem ani závislá na drogách, jako jsou alkohol, nikotin.

Myslím, že je o mně ve filmařském světě všeobecně známo, že jsem se nikdy nedívala na „své“ věci. Neviděla jsem tak všechny jeho snímky, ani ty, ve kterých hraju. Po Ptáčcích jsem mu navíc řekla, že už nikdy nebudu v jeho filmu hrát, i když pro mě napsal velmi zajímavý scénář. Jmenoval se Ach, Magda, Magda. Možná to bylo dobou, rokem 1968, tou sovětskou sekerou izolace, která se najednou spustila na naše hlavy, tanky v ulicích, způsobem práce Juraje, který mě vyrušoval… Nevím.

Tyhle dobře, češtinu jsem se naučila už jako dítě na knihách pana Vladislava Vančury. Literatura je moje láska. Na rozdíl od filmů Jirky Menzela jsem si přečetla všechny dostupné knihy pana Bohumila Hrabala. Opakovaně jsem se s ním také setkala.

Existuje slovenský dokument Jána Fajnora (Košatý strom plný pozorných očí, 1988), kde s ním mluvím. Hráli jsme takovou milou hru. On mě tituloval maminko a já jeho synáčku, v Postřižinách ji hraji. Také moje poslední setkání s ním se neslo v tomto duchu. Seděl na vozíku, já jsem si k němu klekla, hladila ho po ruce a zeptala se: „Jak se máš, synáčku můj?“ „Na hovno, maminko,“ odpověděl.

Chodím do kina zřídka a jenom na filmy, na které mě upozorní přátelé. Opravdu nejsem filmový fanda, jako byl můj muž, Milan Lasica. Ten, když měl volné dvě hodiny, zapadl na jakýkoliv film do jakéhokoliv kina. Sbíral filmy a pouštěl si je doma sám. S úžasem jsem to pozorovala, ale nikdy jsem se nepřipojila. Třeba proto, že jsem musela rychle něco uvařit pro děti, nebo to byla jenom moje výmluva… On byl v naší rodině opravdovým milovníkem pohyblivých obrázků.

Jako dítě jsem mluvila s prarodiči z maminčiny strany švábsky, což je těžký germánský dialekt. Maminka se mnou někdy mluvila německy. Musely jsme si dávat pozor, aby se o tom nikdo v padesátých letech 20. století nedozvěděl. Ostatně také jedna z otázek, jež si pamatuji z prvního výslechu estébáků, později jsem jich absolvovala víc, zněla, jakým jazykem se mnou maminka mluví.

Již tehdy, v sedmi letech, se prokázal můj herecký talent. Zapřela jsem to tak dobře, že mě více s podobným dotazem neotravovali. Tatínek, profesor slovenského jazyka, zase dbal na to, aby jeho dcery mluvily a vyslovovaly slovenštinu správně. Jeho otec s námi mluvil maďarsky. Klidně jsem tak přeskakovala z jednoho jazyka do druhého. Nepamatuji si, že by to byl problém. Dodnes všichni v naší rodině mluvíme několika jazyky.

Nikdy jsem filmem okouzlena nebyla. Byla jsem zásadně okouzlená literaturou, jak jsem říkala, a matematikou. Nic jiného mě v dětství nezajímalo. Vedly knihy z naší velké knihovny a příklady. Nikdy jsem si ani nelepila do sešitu fotografie slavných herců, akorát jsem zpívala s maminkou, která měla krásný hlas, šlágry tehdejší star Zarah Leander (1907–1981), německy.

A první setkání s filmem? Musela jsem chodit se třídou na sovětské vojenské filmy. Většinou jsme si v kině šeptali a film nás nezajímal. Když mi bylo patnáct, nějací filmaři mě fotili ve třídě s rozpuštěnými vlasy. Jsem pravá blondýna, moje vlasy dlouhé přes metr…

Ne, až později jsem se dozvěděla, že hledali dívku pro film s hercem Ivanem Mistríkem a režisér Martin Hollý se fotografie zděsil. Vypadala jsem na jedenáct, on hledal dívku řešící první lásku. Snímek mě minul. Sám mi to po letech vyprávěl, dobře jsme se přitom bavili.

Tak, že jsem se sama na Šumavě učila z učebnic a moje kamarádky Marta a Slávka mi co dva týdny poslaly seznam, kde asi jsou v učebních plánech. Pak jsem dojížděla na rozdílové zkoušky do Banské Štiavnice, abych měla známky.

Problém byl, když mě rodiče přestěhovali v maturitním ročníku do Bratislavy, do nové školy a pan ředitel mě nechal vyhodit dva týdny před maturitou, protože jsem neměla některé známky, hlavně prý z dějepisu. Tatínek ho umluvil, abych udělala ze všech předmětů zkoušky… Na konec jsem maturovala z matematiky, fyziky, deskriptivní geometrie a jazyků. Po ní jsem udělala přijímačky na sociologii. Vypětí mi vyneslo týden v nemocnici, kde jsem ležela podvyživená, na kapačkách.

Původně jsem chtěla studovat čistou matematiku, ale tatínek zjistil, že na Univerzitě Komenského otevírají jakýsi nový obor, kde je také dost matematiky. Zavolal mi do Sušice, kde jsem tehdy byla, že mě rovnou přihlásil. Šlo o první ročník sociologie, která byla do roku 1966 zakázána. Učili nás: matematiku, statistiku, logiku, filozofii (marxistickou)…

Naše milovaná paní docentka Dilbar Alijeva nám přednášela také americkou sociologii. Mohla, byla ze Sovětského svazu. Za tenhle chaos jsem velmi vděčná, i za tu marxistickou gnozeologii, kterou mi přednášel pozdější disident pan profesor Miroslav Kusý. Obor jinak lehký nebyl. Ze šedesáti studentů nás zbylo po roce dvanáct, všichni z matematických středních škol. Dodnes se s některými spolužáky přátelím.

Probůh, ne, já jsem, pokud to bylo jenom trochu možné, bydlela doma. Nikdy jsem tak nebyla na koleji, s jinými studenty v podnájmu. Od patnácti let jsem přežívala sama na filmovačkách, měsíce po hotelích, hospodách po celém Československu.

Když jsem měla pár volných dnů, seděla jsem ve svém malém pokojíku, celá šťastná, že si mohu hrát na dítě svých rodičů. Nepamatuji si ani na to, že bych měla pubertu, nějaký vzdor, jak se o tom dnes píše. Jednak by to můj otec hned eliminoval a jednak jsem se snažila být dítětem, jak dlouho to šlo. Tatínek mi zemřel v náručí, když mi bylo 25 let, čímž moje dětství definitivně skončilo.

Já jsem se přátelila i s režiséry, se kterými jsem nepracovala nebo s nimi pracovala velmi málo. Takovým mým vzácným přítelem byl Evald Schorm, intelektuální guru českých filmařů. Chodila jsem s ním na peripatetické procházky na Petřín. Mými velmi blízkými kamarády byli také Jaromil Jireš a Petr Weigl. Byla jsem ráda ve společnosti Vojtěcha Jasného, se kterým jsem – na rozdíl od sestry – nikdy nepracovala.

Naším rodinným přítelem byl Miloš Forman. Jsem všem, i režisérům v divadle, jako byli Miloš Pietor a Vladimír Strnisko, velmi vděčná, že jsem mohla těch dvacet normalizačních let prožít v jejich báječné společnosti. Nemluvili jsme nikdy o herectví, to, probůh, vážně nikdy. Mluvili jsme o knihách, některými mě i zásobovali, byly, samozřejmě, o politice i té mezinárodní. Škoda, že jsem si nedělala z těch rozhovorů podrobnější zápisky, dnes by byly zajímavé.

Viděla jsem jeho filmové Odcházení a náramně jsem se bavila. Ostatně jako vždycky, když jsem se jako jeho velvyslankyně dostala od řešení problémů také k nějaké zajímavější diskusi s ním. Všechny si dobře pamatuji.

Pokud bych s ním mohla ještě strávit nějakou tu hodinku, jistě bych s ním chtěla mluvit, ne se dívat na cizí filmy… Listuji si v jeho knihách doma i proto, že mi chybí možnost s ním diskutovat.

Na štěstí mi mí dnešní přátelé možnosti podobných debat poskytují, třeba pan Karel Hvížďala, který se mnou udělal knihu rozhovorů Vlčice, nebo můj pan profesor Miloš Havelka, který mě trpělivě dovedl k titulu Ph.D., nebo Michal Horáček, s nímž spolupracuji na jeho projektu, nebo pan Petr Šabata, s nímž jsem dělala knižní rozhovor Než zmizím. À propos, nemyslíte si, že se ve Varech rozhodli dát mi cenu mého dobrého filmového partnera Jiřího Bartošky právě proto, aby mě zastihli naživu, než definitivně zmizím?