Článek
Vesnice Andrijivka byla strategickým bodem nedaleko okupovaného Bachmutu na východní Ukrajině, ke které jako jediná cesta vedly dva kilometry větrolamu – úzkého pásu zalesněného území. Během protiofenzivy v roce 2023 se toto místo stalo nejen dějištěm krvavého boje, ale také symbolem. Dění u Andrijivky, o níž spousta lidí slyšela poprvé, plnilo titulky zpráv i u nás.
Černov s kamerou sledoval postup vojáků přímo z místa, dokument je rozdělen do etap podle toho, jak se ukrajinští obránci postupně metr po metru probojovávali skrze pruh stromů směrem k vesnici. Čím blíž byli, tím víc životů každý další krok stál.
2000 metrů do Andrijivky by byl skvělý hraný film. Snímek má přesný rytmus, citlivý střih, podkresovou hudbu i silné protagonisty. Díky kamerám na helmách vojáků je doplněn záběry, které připomínají scény z akční počítačové hry. Nic z toho, co vidíme, ale hrané není. Skutečné je tu všechno. Ztracené životy, hlasité výbuchy, ticho zákopů i humor v přestávkách mezi palbou.
Mladý voják s volačkou Divňous vypráví, jak se z charkovské polytechniky dobrovolně přihlásil do domobrany. Po válce plánuje ve studiích pokračovat. Starší muž si při balení cigarety v zákopu uvědomuje strach své manželky: „Prosí mě, abych se vrátil domů. Já jí říkám, že nemůžu. A ona mi vysvětluje, že to ví, ale že mě o to prostě musí požádat.“
Jejich slova prokládá hlas režiséra, jenž stručně a bez patosu připomíná, kdy a kde tito muži v boji za svou zemi padli.
V dokumentu vidíme hlavně mladé kluky – někdy sotva dvacetileté –, kteří by mohli trávit dny na školách nebo s prvními láskami. Místo toho svírají samopaly a lezou blátem k nepříteli.
Snímek nezapomíná ukázat ani jazykovou realitu fronty, obránci spolu mluví ukrajinsky i rusky. Jejich národní identita se neurčuje podle jazyka, ale vědomím společného domova.
Režisér Mstyslav Černov (vpravo) dokument na karlovarském filmovém festivalu uvedl společně s producentem Alexem Babenkem.
„Oni vzali do ruky zbraně. Já vzal kameru,“ říká Černov. Věta, která v dokumentu zazní, dobře shrnuje jeho mnohaletou práci. A zároveň důvod, proč jsou jeho dokumenty tak silné. Černov není anonymní pozorovatel, válku jako fotograf sleduje od samého začátku: dokumentoval Euromajdan, invazi na Krym a Donbas a také současnou plošnou invazi.
Reportážní snímek 2000 metrů do Andrijivky měl světovou premiéru na americkém festivalu Sundance, kde získal Cenu za nejlepší režii dokumentu. Také na karlovarském filmovém festivalu téměř po celou dobu vedl v hlasování Divácké ceny deníku Právo.
Černov, který v Karlových Varech dokument osobně uvedl společně s producentem Alexem Babenkem, ale tento snímek stejně jako 20 dní v Mariupolu nenatočil, aby vyhrával ceny. Prostřednictvím kamery přináší pohled na každodenní realitu fronty, tedy něco, o čem se většina lidí na západ od Ukrajiny dozvídá jen z novinových titulků plných jmen, o nichž nikdy předtím neslyšeli.
Andrijivka byla nakonec srovnána se zemí a nezůstaly po ní ani ruiny. Přesto se místo stalo symbolem součástí paměti a připomíná, že podobný osud zažívá mnoho dalších vesnic a měst na Ukrajině. Ruský prezident Vladimir Putin tvrdí Ukrajincům, že jako stát a národ neexistují. Ale každá země, za niž jste ochotni dobrovolně položit život, je víc než skutečná.
