Článek
Vlnu „sounáležitosti“, o niž osobně nijak s cizími lidmi nestojím, jsem ve velkém zažila na právě skončeném Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech. Nutno zmínit, že byla často dána tím, že koncentrace bulvárních médií je na místě až nevídaná a že právě tam je tykání jakýmsi odznakem toho, že se všichni přece „známe“, „máme se rádi“.
Bohužel proniká i do seriózních médií, do seriózních rubrik. Musím k tomu říct, že mi hodně vadí (v naší branži se mluvívá dost sprostě, takže ano, dokonce mě to s…). Jako příjemce sdělení obvykle podobné „tykací“ texty hned zavírám, tedy nedočítám.
Po pracovní stránce – jelikož jsem tou, která rozhoduje, v jaké podobě a co jde do rubriky Kultura na Novinkách.cz - roky těm, již mi příspěvky dodávají, stanovuji nelítostné „vykací“ pravidlo.
Výjimku z něj dávám jen tehdy, když duo redaktor/ka-zpovídaný/á tvoří oficiální partnerský/manželský pár. Což ovšem musejí hned v úvodu článku čtenářům/divákům vysvětlit… Neříkám, že to vždy přijímají autoři hladce, jenže v tomhle jsem neoblomná.
Takže když nám přišel nejmenovaný umělec (věk pár let po třicítce) do Seznam.cz festivalového studia a dožadoval se tykání s redaktorkou, jež byla o pár let mladší a již nikdy předtím neviděl, rozhodla jsem se přímo v terénu vyjasnit si, co ho k tomu vede.
„Já jsem na to zvyklý,“ reagoval. Aha…, řekla jsem si v duchu, a nahlas vyslovila: V tomto případě není tykání výrazem rovnosti, ale neúcty. Čas ve vysílacím studiu ovšem nehrál v můj prospěch, tak jsem s cílem situaci nehrotit tykání neznámého neznámé povolila.
Od té doby přemýšlím nad tím, zda lze nad tímhle tykacím trendem vyhrát. Zatím jsem přesvědčená, že budu stát na vykací barikádě do posledního dechu. V té souvislosti se mi vždy vybaví muži, s nimiž jsem pracovně mluvila a kteří mi vedle automatického vykání na závěr rozhovoru/při seznámení políbili ruku (třeba Karel Schwarzenberg nebo Tomáš Vorel).
Jednoduše proto, že mě vnímali nejen jako novinářku, ale hlavně jako ženu. Až starosvětským gestem mi to chtěli dát najevo. Právě tyhle vzpomínky si v sobě stále hýčkávám i po letech. Těm, co mi automaticky před rozhovorem nabízejí tykání, tvrdošíjně opakuji: tady si netykáme.
