Článek
„Oba by letos oslavili stovku, tak jsme se rozhodli udělat výstavy dvě. Byli to natolik výjimeční tvůrci a jejich tvorba byla tak pestrá, že si to zaslouží. Expozice v Jablonci má svůj příběh, ta v Křišťálovém chrámu při huti, kde působí Jiří Pačinek, který pro Roubíčkovy realizoval jejich poslední věci, má příběh druhý,“ řekl deníku Právo kurátor Petr Nový.
Díla Miluše a Reného Roubíčkových dodnes působí nadmíru současně. Nestárnou.
„Oni jsou nečasoví. Sice svou práci milovali, ale nezbožňovali ji. Brali ji jako automatickou součást něčeho, co žijí. Pro ně to bylo stejné jako třeba dýchání. Nedělali věci proto, aby je vystavovali, oni je dělali proto, že to tak cítili,“ dodal.
Tvůrčí přetlak a osvobození skla
Skleněné květy hýřící barvami, velké stylizované ženské hlavy výrazných barev, tavené plastiky.
„Do uměleckého skla přinesli odvahu dělat úplně běžné věci tak, aby se staly uměním. To jsou klubíčka, igelitky nebo hlávky zelí. Miluše Roubíčková v polovině 50. let vytvářela věci, které jako by vypadly z oka pop-artu, a to v době, kdy ještě nebyl. Milovala pokojíčky pro panenky, různé drobnosti. Dokázala navrhnout ve skle třeba pečenou bábovku. V Křišťálovém chrámu jsme nainstalovali její hostinu. Působí to nevážně,“ doplnil kurátor.
Sklo hravé, barevné a moderně současné.
Oba měli silný tvůrčí přetlak: „Ten jim zůstal i ve vysokém věku. Pořád měli chuť zkoušet nové věci. Vraceli se sice k některým tématům, ale neopakovali se. René Roubíček říkal, že nechce sklu škodit, že ho chce nechat plynout.“
Roubíček, který zemřel v 96 a jeho žena v 93 letech, byl vizionářem. Jeho převratný přístup spočíval v tom, že jako první ukázal ve svých složitých a rozměrných plastikách a realizacích sklo mimo jeho klasický užitný způsob. Osvobodil ho od zaužívané formy. Díky němu se věhlas českého skla rozletěl po celém světě.
Oba zbožňovali hudbu. Hráli na několik hudebních nástrojů. „René Roubíček byl označován za zázračné dítě. Vystavoval už v patnácti na velké umělecké výstavě v Praze. Mířil na Akademii,“ zmínil kurátor.
„Ve druhé třídě jsem zůstal dlouho doma s nějakou nemocí. Nudil jsem se a táta mi přinesl časopis, otevřel ho, ukázal na fotku nějakého pána a řekl: ,Nakresli ho!‘ Já ho nakreslil a bylo to,“ zavzpomínal pro projekt Paměť národa.
Napadlo by vás vytvořit ze skla například nákupní igelitové tašky?
Na přípravě výstav spolupracovaly také obě dcery manželů Roubíčkových.
„Vždycky se mi líbilo, jak oba ke sklu přistupovali. Jsem ráda, že se podařilo ukázat i různé technologie. Některé z nich dokonce sami vymysleli,“ řekla Právu Michaela Lesařová Roubíčková.
Žili jsme jako normální rodina
„Nepamatuji se, že by rodiče vedli vážné disputace o skle. Sklo zkrátka patřilo k našemu způsobu života. U nás se setkávali jejich žáci a kolegové, bavili se o všem, včetně umění.
Jinak to byli normální rodiče, kteří s námi dětmi jezdili pod stan, zpívali nebo si vyprávěli anekdoty. Přijde mi jako samozřejmost, že lidé, kteří něco umějí a ve svém oboru něco znamenají, to nedávají výrazně najevo,“ zdůraznila Lesařová Roubíčková.
Oba měli moc rádi barvy. „Zjistil jsem, že nejoblíbenější barvou paní Miluše byla modrá a pana Roubíčka topazová, hnědooranžová. Tudíž všechny jejich věci, které máme ve stálé expozici v muzeu, jsou těmito barvami označeny. Takže návštěvník může pátrat, kde všude je máme,“ vyzývá k trochu detektivní práci jablonecký kurátor Petr Nový.
Může se vám hodit na Firmy.cz: