Magdalena Kožená: Jsem z generace vychované drezurou

Máte za sebou české koncerty, nyní se scházíme na tiskové konferenci k vašemu projektu ZUŠ Open. Jak dlouho jste už doma, v České republice?

Několik dnů, ale nebudu tu dlouho. Musím si ještě odskočit domů, než se ZUŠ Open naplno rozjede. Vrátím se na koncert 31. května, pak budu 1. června na několika koncertech v krajích.

Sama si vybíráte, kde v rámci koncertu vystoupíte?

Snažím se být spravedlivá, postupně navštívit všechny kraje, ale jinak výběr konkrétních míst, kde zazpívám, nechávám na jiných. Ale zdá se mi, že za těch sedm let, co projekt ZUŠ Open běží, jsem byla již ve všech krajích, že příští rok možná začnu znovu novou rundu. Těší mě to. Je vždy krásné zazpívat si s nějakým dětským souborem, třídou, vypravit se za nimi. Je to můj osobní dík i pedagogům v liduškách, kteří se dětem věnují. Jejich nadšení, energie jejich žáků mě nabijí.

Ani ZUŠ v Novém Jičíně, kterou letos navštívíte, jste si nevybrala?

Ani tu. Vážně jedu tam, kam mi řeknou. Baví mě i to, že každý rok mi vyberou jinou „disciplínu“, jiné odvětví v ZUŠ. Vedle hudby mám třeba velmi ráda výtvarné projekty. Myslím si, že je důležité děti vzdělávat v „celku“, aby chápaly souvislosti.

Jednou liduškou jste prošla. Jak hodně se v nich od vašeho dětství změnilo vzdělání?

Hodně. Změnil se hlavně způsob vyučování, jeho filozofie. Jsem z generace, která byla za komunismu vychovávaná drezurou. Tím, že nám pedagogové stále říkali, že to není dost dobré – to byla tehdejší metoda – nás posouvali ve výkonech, schopnostech dál. Věděli jsme, že musíme na sobě tvrdě pracovat, zábava to leckdy nebyla…

Pochopila jsem, že vás podobný dril neoslovil.

Za sebe musím říct, že nešlo o nejlepší způsob, jak z někoho/ze mě dostat to nejlepší. Ve spoustě lidí, včetně mě samotné, to zanechalo stopy. Konkrétně mluvím o sebevědomí, jež se touhle metodou moc nerozvíjelo. Dnešní doba je v tomhle jiná. Učitelé s psychickou dětí naopak hodně pracují. Chválí je. Skvělé je i to, že mohou víc veřejně vystupovat, mívají častěji než my nejrůznější koncerty, výstavy. V ZUŠ trénují i emoční inteligenci. Naučí se dělat chyby, řešit trému… Podle mě je důležité a lidské chybovat. Posouvá vás to dál.

Jsme u trémy. Vy jste v ZUŠ původně studovala klavír, chtěla jste být klavíristka. Mívala jste větší nervy kdysi u tohohle hudebního nástroje, než později jako zpěvačka?

Klavír? Tak u něj jsem měla trému přímo obrovskou. Před každým vystoupením jsem se utvrzovala v tom, že je poslední, že již nikdy jinde nevystoupím… Tréma mi můj sen stát se profesionální klavíristkou vážně dost znepříjemňovala. A na konzervatoři, kde jsem studovala zpěv i klavír, mi došlo, že se ke mně víc hodí právě ten zpěv.

Proč?

Byl – i co se týče trémy – pro mě přijatelnější. Když zpívám, vidím lidem do očí, což je pro mě lidštější, osobnější kontakt mi víc vyhovuje. Kdežto u klavíru jsem sledovala jen prsty. Cítila jsem se u něj jakoby sama… Jde ovšem jen a jen o mé pocity. Mám kolegy, kteří studovali klavír, živí je a říkají, že je naopak osobní kontakt s publikem, to vzájemné dívání se do očí znervózňuje. Že, aby mohli vystupovat, si publikum odmýšlejí. Každý jsme jednoduše jiný typ, nejen v umění.

Za pandemie jsme se bavily o tom, jak se vám vyprázdnil diář, ubylo pracovních povinností. Už se zaplnil? Vrátil do času před covidem?

Ano, naštěstí už zase běží vše jako za starých časů, i když ne vše se do nich vrátilo, jak jsme byli já a mí kolegové zvyklí. Odráží se to hlavně v tom, že na koncerty chodí míň lidí. Je finanční krize. Spousta lidí, když musí v rodinném rozpočtu něco zkrouhnout, si řekne: dobře, na koncert nemusím.

Plus na klasickou hudbu chodívají spíše lidé starší, někteří se mohou stále ještě bát jít na větší akci kvůli obavám o zdraví. A poslední důvod, podle mě, je ten, že někteří za pandemie zlenivěli. Zjistili, že si mohou oblíbený koncert vychutnat on-line. Nemusejí se kvůli němu oblékat, mohou si u něj načnout lahev. On-line život je v něčem zkrátka pohodlnější a dorazil s plnou silou i do světa umění.

To zní až pesimisticky.

Já ale nejsem pesimistka. Diváci se většinou do sálů vrátili. Živý zážitek totiž ničím nenahradíte. A vzhledem k tomu, že každému z nás zbývá na život míň a míň peněz, věci se zdražují, naše branže běží ještě dobře, vlastně podobně jako před pandemií.

V rámci ZUŠ Open vás 8. června čeká velký Benefiční koncert pro budoucnost na Pražském hradě, ve Valdštejnském sále. Jde o koncert roku, jak mnozí říkají?

Takhle bych ho neoznačila, nikdy nemluvím o koncertech, na nichž vystupuji, jako o nejlepších. Ano, jde o mimořádnou událost. Vystoupí na ní skvělí umělci, které jsem si pozvala. Mimo jiné operní pěvec Rolando Villazón, jehož asi nikomu nemusím představovat nebo sopranistka Simona Šaturová, basista Lucy Tittota. O doprovod se postará Collegium 1704 s dirigentem Václavem Luksem. Hodně se budeme soustředit na duety, společné zpívání, což je divácky atraktivní a pro mě samotnou půjde o velký svátek. Navíc mě těší, že výtěžek akce půjde právě zuškám.

A jsme zase u základních uměleckých škol. Přemýšlela jste někdy o tom, zda byste na nějaké mohla učit?

Na to se mě ptá hodně lidí. Dostávám i nejrůznější nabídky na různé kurzy, které bych mohla vést… Ale na vaši otázku odpovím jako vždy: nevím, jestli umím někoho něco ve zpěvu naučit, protože jsem se o to prostě nikdy nepokoušela. A jak říkávají kolegové, bez toho, abych to zkusila, nevím, zda by to šlo. Se vším musíte začít, abyste věděl/a, zda to jde.

Může se vám hodit na Zboží.cz: CD: Cole Porter - Magdalena Kožená, Il giardino dei sospiri - Magdalena Kožená, Soirée - Magdalena Kožená