Článek
V hantýrce holičů, tedy pouličních muzikantů či jiných kejklířů, jež svou produkcí holí turisty v centrech nejnavštěvovanějších měst, se tak nazývají žebráci s typickou prosebnou figurou. Buď klečí nebo ještě spíše pololeží, s hlavou skloněnou a dlaněmi rozevřenými. Udržet se pár hodin v poloze bez hnutí, to je sám o sobě sportovní výkon hodný mediální pozornosti. V Praze takových mnoho není, ale Itálie, požehnaná země holičů i žebráků, je jich plná. Z některých slovenských městeček odjíždí velká část mužské nezaměstnané populace na třítýdenní turnusy psíčkování na Apeninský poloostrov. V noci spí v sedě po pěti ve starých škodovkách a žigulech a nejsmutnější bývá ten, na kterého zrovna vyjde řidičovo sedadlo. Celý den v nepřirozené figuře na ulici, celou noc s břichem na volantu. Přesto, když se vrátí domů, jsou grófové. I v této branži je stále co vylepšovat.
Psíčky na svých prázdninových potulkách jistě uvidíte, ale bohužel stále méně bude při setkávání s příslušníky jiných národů docházet k těm neočekávaným situacím vznikajícím díky kulturní odlišnosti. Když jsme jeli v šestnácti letech poprvé sami s kamarádem na výlet do Maďarska, spřátelili jsme se tam s polskými studenty z Krakova.
Ti nás fascinovali způsobem prodeje v licenci vyráběné Nivey ze svých nadbytečných zásob na jednom z černých pešťských trhů, my jsme je zase odrovnali výtiskem týdeníku Vysočina, na jehož zadní stránce byl inzerát nějakého Lidového spotřebního družstva. El es dé!, el es dé, volali nadšeně bratři Poláci. Dneska se nikdo ničemu nediví, až tak daleko dospěl globalizovaný svět (nebo opačně?).
Já bych nejraději zkoumal globalizaci u klokanů, a tak mě následující objev potěšil.
Jednou z knížek, jejíž literární chuť z mládí se mi ještě donedávna vracívala (a chybí mi v knihovně), jsou vyprávění o Kamenáči Billovi, australském chvastounovi prášilovského ražení od Dala Stivense (u nás je přeložil Stanislav Mareš). Teď jsem je náhodou objevil na výše uvedené adrese. Některé kopce v moc příkrém kraji byly tak strmé, že obilí rostlo klásky dolů, ale setí nedělalo Kamenáčovi valné starosti. Říkával potom, že jedině tenkrát si připadal jako velkostatkář. Lehával na svém polním lehátku a osivo pálil do půdy z brokovnice přes hlavu. Co se týče ne tak příkrých kopců, Kamenáč vynašel pluhy a vozy s menšími koly na vnitřní straně, takže jezdily lépe kolem svahů. Přišel taky na to, že když vypěstuje krávy s kratšíma nohama po jedné straně, stojí se jim pevněji a pasou se líp. Pro člověka s Kamenáčovým nadáním nebyl žádný problém proměnit to ve skutek (Drzí zajíci). Když si k této povídce ještě přečtu texty Chrápající treska a Kamenáč Bill poráží ohromné moskyty, už do té vysněné Austrálie ani nemusím.