Článek
Nedávno vyšlo tematické dvojčíslo Sociologického časopisu (1-2/ 2004) s podtitulem Sociologie kultury, kulturologie nebo cultural studies?. A v něm studie profesorky Jadwigy Mizińské z Univerzity Marie Curie-Sklodowské v polském Lublinu Postmodernismus, kultura videoklipu.
Autorka vysvětluje současný stav našeho bytí na klasickém příběhu o Théseovi, který díky Ariadnině niti najde v bludišti Minotaura a zabije ho: Dnešní bludiště taktéž obývá neviditelný netvor, ale Théseus v něm nemá ani nejmenší šanci, neboť vlákno smyslu bylo rozerváno na kousky. Pokračuje dále: Nejen prostor (bludiště), ale i čas (cívka nití) ztratily strukturu a spojitost. A dokončuje myšlenku odstavcem, který mi nedá spát, protože dokazuje, že sice v dobré víře, přesto neodpustitelně páchám hřích: taky hraji hru, kterou napsal někdo jiný, v namyšlené představě, že ji píši sám.
Paní profesorka píše: Bodovost je právě rysem postmoderní kultury bránícím jakékoli linearitě. "Pointilizace" však postrádá význačné body. Žádný z nich nemá nárok na roli tečky. Ani "tečky" nad "i", zdůrazňující smysl, ani interpunkčního znaménka ukončujícího sdělení. Rozdrobená, útržkovitá vyprávění o světě začínají, a ... nekončí. Tři tečky jsou znakem věčného čekání na pokračování, na nekončící a nespojité vyprávění o blábolícím životě, který se jeví jako ztělesnění shakespearovského "snu idiota sněného nevědomky".
Dobře vím, že zachování linearity je například pro literaturu, pro její přijímání, zcela zásadní, a přitom "třítečkuji", "pomlčkuji" jako o život. Teď vytáhnu jedno slovo ze záhrobí, ale když ono se sem tak moc hodí. Je to oportunismus. Shodit text na čtenáře, ať si s ním dělají, co chtějí. Ale vyslovené je třeba doříci! (Teď bych normálně napsal tři tečky. Ale nenapíšu.)
Sebekritiku vyměňuji za stránku dokazující (opět a znova), že patafyzika je důležitým rezervoárem, z něhož literatura čerpá živiny. Fanklub Horsta Fuchse, plešatého démona WS teleshoppingu, který umí mixovat beton, krájet nožem nůž a připravit si volské oko na kapotě auta, nabízí vstup do ráje. Všechny frustrace společenského a osobního rázu budou zapomenuty. Jak napsal jeden z fanoušků: Horsta považuji za mistra, jeho cit pro dramatizaci děje by mu mohl závidět i Spielberg, případně režiséři telenovel, Horst je prostě nejlepší.
Dokud mají lidi takovéhle nápady, tak ještě žádné zvonění není poslední.