Článek
Limp Bizkit se sešli po pauze. Vrátili se na scénu a k dispozici mají skladby, jimiž před lety bořili hitparády a získávali srdce příznivců tvrdé rapmetalové scény. Hudební dění je ale v posledních letech překotné, a tak v pražské O2 Areně bylo předevčírem po konci koncertu nutné konstatovat, že druhdy hybné a moderní kompozice nahlodal zub času a překryla tenounká vrstva prachu.
Ke kapele se vrátil vynikající kytarista Wes Borland, instrumentalista k pohledání. Jeho hra měla drtivou sílu, jeho hráčská erudice nadstandardní parametry. Vzal na sebe v podstatě roli tahouna: vnímat jeho radost ze hry, nápaditost i chameleónskou schopnost vytvářet klidné pozadí skladeb a vzápětí je dynamicky proměnit v burácivý gejzír stálo skutečně zato.
Zpěvák Fred Durst, vyhlížející v modré bundě a červené kšiltovce jako šéf úklidové čety na malém městě, nikdy nebyl fenomenální pěvec. Byl spíš nejkontroverznější složkou formace, který obstojně frázuje a užívá si s vervou zejména hiphopových pasáží skladeb. V O2 Areně si tento arzenál zachoval, ovšem místy byl jeho výraz příliš utopený v kytarové vřavě.
Ze skromně vyvedeného pódia, ozdobeného jen kulisou s ilustracemi pěti členů formace a českou vlajkou u nádobíčka DJ Lethala, posílala kapela vzpomínku za vzpomínkou. My Generation zněla hned v úvodu (po intru Space Odyssey), došlo i na Livin’ It Up, Break Stuff, Boiler nebo My Way, pecky stylotvorné.
Bohužel tomu chyběl větší tah na bránu, doména moderní kapely bezpodmínečně přesvědčené o každém svém tónu i akordu, které vypustí do éteru. Její pražský koncert byl nadprůměrný, ne však dechberoucí. Takovou sílu bude muset formace najít až v nových písničkách, neboť ty starší patří létům minulým.