Článek
Slovenská ministryně Šimkovičová před třemi lety o jeho malbě nahých mužů řekla, že ji vyrušuje, stejně jako vyrušuje další lidi. Andrej Dúbravský byl jedním z těch, na které na Slovensku cílila a cílí nesnášenlivost tamní vlády vůči všemu, co není heterosexuální a národovecké. Zatím si od ní může Andrej v Česku odpočinout.
Název výstavy totiž odkazuje k oblasti sportu, kde znamená fázi regenerace mezi fyzickými aktivitami. Obecněji je výzvou k odpočinku v situaci neustálé činnosti, přetížení smyslů a touhy po sebezdokonalování. Malíř říká, že dočasným útočištěm v takovém světě je pro něj galerie. Nejde o útěk od reality, ale o vědomý stav přítomnosti, ve kterém je možné vnímat krize současného světa bez okamžité výzvy reagovat, říká Dúbravský.
Studoval jste na střední škole kamenosochařství, jak a kdy jste se rozhodl pro malbu?
Myslel jsem si, že budu sochař. Pak jsem jednou viděl ve škole pozvánku na plenér s katedrou restaurování a malby. Přihlásil jsem se, myslel jsem, že to bude něco jako škola v přírodě. Ale byl to úplný trapas, oni tam byli za odměnu a já jsem se tam byl bavit.
Ale měli jsme úžasného profesora, každý večer si vzájemně ukazovali, co kdo vytvořil. Vlastně jsem ani neměl malířskou výbavu, ostatní mi všechno půjčovali. Za pouhý týden jsem ale zjistil, že malba je úžasná a že chci být malíř. Na tom výletě jsem se rozhodl, co budu dělat po zbytek života.
Možná k tomu ale přispělo i to, že jsme se tenkrát na tom plenéru nebavili o tématech či diskurzech, které se řeší na vysokých školách. Pan profesor nám ukazoval staré mistry, co s čím souvisí, jak se řeší kompozice, diagonála…
Něco z obdivu ke starým mistrům vám zjevně zůstalo dodnes, ne?
Určitě k mým malířským vzorům patří barokní mistři, zejména kvůli zobrazování těla a světlu. Ale také vlastně skoro všichni umělci, kteří nějak řeší tělo. Egon Schiele například, německý malíř Georg Baselitz, švýcarská malířka Miriam Cahn… Většinou mě inspirují takoví nebojácní umělci, co si řeknou „Fuck It!“ a jejich malby jsou expresivní, byť třeba nedokonalé.
Musím s tím ale racionálně bojovat, myslím i na diváka. Myslím i na to, aby to bylo přitažlivé. Pracuji s různými gradienty (barevný přechod - pozn. red.), používám růžovou, pastelové barvy… Možná proto mě zajímají umělci, kteří jsou mnohem víc surovější. Nevím, zda je to proto, že takový chci být, a nejsem, nebo proto, že mě to zajímá…
Z výstavy Andreje Dúbravského v Galerii Villa Pellé
Jaký tedy máte vztah k figurální malbě, která tvoří přibližně polovinu z děl vystavených na aktuální pražské výstavě? Co pro vás znamená? Není autor maleb obnažených mužů sám trochu obnažený, zranitelný?
Znamená to pro mě úplně všechno. Já ale hlavně nerozlišuji mezi různými těly v přírodě, ať už je to tělo kohouta, tělo housenky nebo tělo tlustého muže na houpačce. Baví mě malovat živé věci. Nemaluji vůbec architekturu nebo zátiší. Jen živé věci, které se hýbou a mají své touhy a trápení. A hlavně ten pohyb.
A jestli se tím nějak odhaluji, to nevím. Všichni o mně vědí, že se mi líbí tlustí muži, takže to není žádné odhalování tajemství, nepřijde mi to jako nic tajného nebo senzačního.
A tady je vystavený TEN obraz…
Ano, ale ani ten jsem nemaloval jako nějakou senzaci. Roky byl vystavovaný jako nic příliš vzrušujícího, to z něj udělala až ministryně kultury. Mám milion jiných tajemství a věcí, o kterých chci, aby byly soukromé, a které neříkám, nemaluji je, ani je nikde neprezentuji.
Na té kauze bylo příznačné, jak jednoduše se dá lidem podsunout názor, že by se jim něco mělo nelíbit, že by je to mělo provokovat a že by to měli odsuzovat.
Smutné je to, že možná ani nešlo o to, že to jsou dva muži, ale o to, že jeden z nich je tlustý. Že ten výjev ukazuje, že i tlustý nebo starší člověk může mít sex nebo může být předmětem nějaké touhy.
Ale že by to mohlo rozrušit děti, jak jsem viděl v nějakých komentářích na internetu, to je směšné. Šokovalo mě, jak jsou mnozí schopni si do toho projektovat věci, které jim někdo podsune, a jak extrémní předsudky vyplouvají na povrch.
Není důležité, jaký já mám vkus. Neměl jsem pocit, že bych se nějak obnažoval. Ale zjistil jsem, že je důležité o tom mluvit. Třeba je plno lidí, kterým se líbí starší ženy, tučné ženy, tuční muži nebo cokoli. Ale aby nebyli trapní, tak to udržují v tajnosti a před kámoši si vezmou nějakou trophy wife.
Vedle lidí maluje Andrej Dúbravský rád také hmyz.
Další část vaší výstavy tvoří rozměrné obrazy hmyzu. Jak spolu ta dvě témata souvisí?
Většinu času, nebo aspoň od jara do podzimu, trávím ve svém domě v Rastislavicích na jihu Slovenska, kde jsou okolo jen pole. A tam jsem začal malovat hmyz. Jednak ho miluju a jednak jsem se zabýval tím, „co tam lítá“. Zajímají mě hlavně divoké včely.
O těch se moc neví a nemluví, nemají takové PR jako včela medonosná, ale v Evropě žije 600 druhů divokých včel. Některé v půdě, některé ve dřevě, například drvodělka fialová, největší evropská včela. Těch mám v zahradě plno a také podle toho vysazuji rostliny.
A ty své zkušenosti s hmyzem zpracováváte ještě nějak jinak?
Před pár dny mi na Slovensku vyšla knížka pro děti, ve které vystupuje moje kočička, Alice, která se ztratila, jako entomoložka. Je to kniha o hmyzu s mými kresbami. Spolupracoval jsem na ní s vědcem, kterému vždy vyfotím na zahradě, co mi tam létá. A v té knížce se popisuje, jak si ta divoká včela dělá v zemi hnízdo a mluví s tou mojí kočkou a vysvětluje jí, že včely žijí nejen v úlu.
Včely vás zjevně fascinují… Ale ještě tu máme housenky, slovensky krásně húsenice.
Včely mají pozitivní konotace. Máme je všichni rádi, dávají nám med, jsou pracovité, jsou ale i symbolem toho, že mnoho druhů hmyzu vymírá, celé ekosystémy mají problémy. Housenky takové pozitivní konotace nemají, a o to je to pro mě zajímavější, že na jejich obrazy lidé tak pozitivně reagují.
Možná jim připadá, jako i mně, že v každé housence je naděje na krásu. Že se z ní vyklube motýl…
Ano. A má to i další boční efekt, když mi lidé na Instagramu posílají, jakou viděli v přírodě úžasnou housenku a dohledali si, jaký motýl z ní bude. Přivádět pozornost lidí ke hmyzu je pozitivní vedlejší účinek mých obrazů. Netvrdím, že tím zachráním planetu, ale v těch našich mikrobublinách je to hrozně cool.
Pohled do výstavy Andreje Dúbravského v Galerii Villa Pellé
Trochu to vypadá, že jste se minul povoláním, ne?
Hmyz mě baví, chtěl jsem být i přírodovědec, ale potom mě moc nebavilo se učit. Jsem vlastně takový amatérský přírodovědec, který sponzoruje malbami své zahradnické a přírodovědecké vášně a moc mě to baví.
Teď jsem byl velmi vytížený, měl jsem tři výstavy krátce po sobě, v září v New Yorku, v listopadu v Německu a teď tady v Praze, a cítím, jak mi chybí vzdělávání. Stále jsem maloval, maloval a maloval a neměl jsem čas číst si a studovat věci, které mě zajímají… Je to pro mě rovnocenná vášeň.
Které vaše malby jsou realističtější - lidské figury, nebo zástupci hmyzí říše?
Když se snažím malovat lidské tělo, chci, aby do značné míry vypadalo realisticky. Ale u housenky si můžu malířsky totálně uletět. Věřím, že nikdo nebude počítat jejich chloupky nebo nohy. Příroda mi dává větší malířskou svobodu.
Část výstavy tvoří obrazy figur namalovaných hlavou dolů…
Souvisí to možná i s tím, jak jsem se cítil, když jsem dělal výstavu. Bylo to období nějaké destabilizace, vyjadřuje to zranitelnost či ztrátu kontroly. Běžně nejste nikdy hlavou dolů, pokud nejste tanečnice nebo atlet. Je to takový signifikantní obraz. Souvisí to ale znovu také s barokem, s Rubensem, s jeho obrazem Spoutaný Prométheus, nebo s díly jiných umělců zobrazujícími svatého Petra, který byl ukřižován hlavou dolů. Má to různé konotace.
Vaše obrazy jsou ale namísto temnějších či šerosvitných barokních výjevů většinou v pastelových tónech, lidská těla jsou až dětsky růžová…
Myslím, že se ta exprese dostane přes růžovou barvu divákovi jemně pod kůži, o to se snažím. Bylo by to velmi lehké namalovat temný obraz, znepokojivé tělo tmavou barvou, je to legitimní, ale pro mě je výzva zkoumat tu barvu. Stejně tak mě baví, když někdo přijde, třeba babička s vnučkou, kochají se roztomilými včeličkami - a najednou housenka. A moje výzva namalovat ji krásnou. Je v tom ode mě asi něco podvratného.
