Článek
Dabrowská ukazuje „ženské“ řešení partnerských vztahů bez sebemenšího přilepšení takzvanému slabšímu pohlaví. Hrdinky Kuliček jsou ženy, jakým se chlapi skoro vždycky chtějí dostat pod sukně, ale v žádném případě do rukou. Přesto tak mnohdy činí a podle toho zpravidla také žijí, a své bídné životy i končí. Jinak řečeno – holčička, která se chová jako mrcha na pískovišti, se nebude chovat jinak ani v důchodu.
Od dětství do stáří
Povídka Svatba je miniatura, která shrnuje mnohé, co lze říct o manželství a ženské schopnosti manipulovat mužem, do výstižné a vtipné anekdoty. Mohla by dobře existovat i sama o sobě, a určitě by zabodovala třeba na Festivalu krátkých filmů. Ačkoliv velmi jednoduchou režií připomíná spíš školní cvičení, příliš to nevadí – slouží především jako prolog k povídkám ostatním.
Jako stěžejní působí nejdelší povídka Maminčin andílek. Na drsném příběhu dívky, která chce odehnat od své matky milence, protože ji chce mít sobecky jen pro sebe, dokládá, čeho všeho je žena schopna, aby dosáhla svého cíle. Z vyústění příběhu, jehož podstatná část se odehrává na techno party, přitom mrazí i proto, že si na velmi vypjatém příkladu člověk uvědomí, kolik bezmocnosti a zoufalství se může ukrývat pod na pohled i na poslech vulgární slupkou a kolik malého dítěte bývá uvězněno v drsném teenagerovi. Tato povídka je ale přece jen méně režijně zvládnutá – setrvání na „místě činu“ je neúměrně dlouhé zvlášť od chvíle, kdy divák vytuší, co má dívka za lubem.
Jako stěžejní působí nejdelší povídka Maminčin andílek. Na drsném příběhu dívky, která chce odehnat od své matky milence, protože ji chce mít sobecky jen pro sebe, dokládá, čeho všeho je žena schopna, aby dosáhla svého cíle. Z vyústění příběhu, jehož podstatná část se odehrává na techno party, přitom mrazí i proto, že si na velmi vypjatém příkladu člověk uvědomí, kolik bezmocnosti a zoufalství se může ukrývat pod na pohled i na poslech vulgární slupkou a kolik malého dítěte bývá uvězněno v drsném teenagerovi. Tato povídka je ale přece jen méně režijně zvládnutá – setrvání na „místě činu“ je neúměrně dlouhé zvlášť od chvíle, kdy divák vytuší, co má dívka za lubem.
Také třetí povídka Mravní imperativ vypovídá o tíze bezmocnosti, jež může člověka dovést až k nepochopitelnému jednání. Její hrdinka zoufale touží po partnerství a rodičovství, a když se dostane na víkendové „spolčo“ katolické komunity, udělá to, co je pro její budoucnost nejméně slibné: svede kněze. Konečně poslední, opět anekdoticky krátká povídka Pomalu, ale slábnu, uvádí diváky do nikdy nekončícího manželského monologu, kdy ona peskuje, vyčítá a napomíná – a on mlčí. Až za hrob.
Návrat žánru
Povídkové filmy mají v české kinematografii výbornou tradici (Perličky na dně), ale také problematickou pověst z časů, kdy to byla téměř jediná možnost, jak na poli hrané režie vstoupit do kinematografie. V posledním dvacetiletí však byl tento žánr naopak takřka zapomenut. Už proto je sympatické, že Olga Dabrowská právě povídkovým filmem v oboru hrané režie debutuje.
Povídkové filmy mají v české kinematografii výbornou tradici (Perličky na dně), ale také problematickou pověst z časů, kdy to byla téměř jediná možnost, jak na poli hrané režie vstoupit do kinematografie. V posledním dvacetiletí však byl tento žánr naopak takřka zapomenut. Už proto je sympatické, že Olga Dabrowská právě povídkovým filmem v oboru hrané režie debutuje.
Povídkové filmy mají v české kinematografii výbornou tradici (Perličky na dně), ale také problematickou pověst z časů, kdy to byla téměř jediná možnost, jak na poli hrané režie vstoupit do kinematografie. V posledním dvacetiletí však byl tento žánr naopak takřka zapomenut. Už proto je sympatické, že Olga Dabrowská právě povídkovým filmem v oboru hrané režie debutuje.Našla si výtečný a vtipný námět a napsala a natočila čtyři povídky, jejichž provázanost a společný jmenovatel vyjde na povrch vlastně až po skončení filmu. Až když se uzavře oblouk vedený prostřednictvím příběhů, které prožívají pokaždé úplně jiní lidé z dětské hry až na hřbitov. Spojit zcela odlišné a zdánlivě nesouvisející příběhy do jednoho filmu bylo přitom docela odvážné, ale nakonec to funguje velmi dobře.
Povídkové filmy mají v české kinematografii výbornou tradici (Perličky na dně), ale také problematickou pověst z časů, kdy to byla téměř jediná možnost, jak na poli hrané režie vstoupit do kinematografie. V posledním dvacetiletí však byl tento žánr naopak takřka zapomenut. Už proto je sympatické, že Olga Dabrowská právě povídkovým filmem v oboru hrané režie debutuje.Našla si výtečný a vtipný námět a napsala a natočila čtyři povídky, jejichž provázanost a společný jmenovatel vyjde na povrch vlastně až po skončení filmu. Až když se uzavře oblouk vedený prostřednictvím příběhů, které prožívají pokaždé úplně jiní lidé z dětské hry až na hřbitov. Spojit zcela odlišné a zdánlivě nesouvisející příběhy do jednoho filmu bylo přitom docela odvážné, ale nakonec to funguje velmi dobře.
Kuličky mají řadu chyb především v disproporci jednotlivých povídek jak z hlediska délky, tak i závažnosti. Nicméně jejich přednosti převažují. Na prvním místě je to jasný autorský názor na zvolené téma, který Dabrowská ztvárnila v chytře a velmi vtipně napsaném scénáři.
Dobře pak film obsadila málo známými i neznámými herci, nikoliv však neherci, takže sledujeme sice ne zcela vyrovnané, ale vesměs přinejmenším solidní výkony. Celkově vznikla zábavná komedie s hlubším přesahem autorského sdělení – a to je na debut víc než dost.
Kuličky
Režie a scénář: Olga Dabrowská, hrají: Julinka Dočekalová, Tereza Nvotová, Petr Jeništa, Marika Procházková
ČR 2008