Kreslíř David Böhm: Zajímalo mě, jak dlouho trvá TEĎ

S parťákem Jiřím Frantou jste zavedená tvůrčí značka. Jak to, že jste spolu těch dvacet let vydrželi?

Máme podobný humor a stále nás zajímá ohledávání světa kolem. A kresba je typ jazyka, který je nám nejbližší. Pokoušíme se artikulovat něco, co cítíme, přesto to na konci procesu už čistá kresba mnohdy není. Oběma nám vyhovuje ta nedořečenost a otevřenost, zkoumání na ploše papíru nebo na půdorysu galerie. Když dohromady s Jirkou něco tvoříme, jeden něco začne kreslit, v určité fázi to přenechá druhému, a pak zase naopak. Připomíná to slovní fotbal, scrabble nebo domino.

Určitě je vzrušující posouvat se lidsky i umělecky navzájem.

Vnímám jako štěstí, že jsme se potkali jako spolužáci na Akademii výtvarných umění. Na začátku byla jedna výstava před skoro dvaceti lety. Chodili jsme do galerie, kde nic nebylo, jen prázdné stěny, a každý den jsme tam kreslili na zeď, aniž bychom výsledek dopředu promysleli. A tam jsme naťukli věci, které nás zajímají dodnes.

Jaké třeba?

Třeba stírání rukopisu a zrod nové spolupráce dvou lidí. Intuitivně jsem cítil, že je to dobré. Přirovnám to k tomu, když si osvojíte hudební nástroj a jste schopna se s ním dorozumívat, nebo když s někým improvizujete. Ladíte spolu už na první dobrou, ale nedokážete přesně vysvětlit proč, a navíc je vám s tím člověkem dobře. Takového parťáka si můžete přát, ale nemůžete si zařídit, že ho potkáte. Samozřejmě to hodněkrát zkazíme, ale algoritmus dvou přístupů, které se navzájem doplňují, nám docela dobře funguje.

Kromě výstav sbíráte ocenění s knihami, jimiž dokážete zaujmout všechny generace. Čím se vám to daří?

Věřím ve vrstvy, ať už je to knížka pro děti, nebo výstava. Divák nebo čtenář jsou při tvorbě vždycky latentně přítomní. Zajímá mě, jak ta věc funguje a rozmlouvá, ale nezaprodává se poplatnosti. V knihách mám rád narážky, různé odkazy a hlavně humor. Ten je důležitou složkou, protože funguje jako zkratka. Dokážete jím vysvětlit i náročnější věci. Kategorii dětských knížek miluju z toho důvodu, že se v ní můžete pustit do radikálnějších záležitostí. Děti jsou mnohem otevřenější než dospělí. Baví mě do knížek dostávat témata, o kterých děti teprve začínají přemýšlet. A buď mou hru přijmou, nebo nepřijmou. Zatím jsem opravdu nepřišel na téma, které by nešlo pro děti a dospívající zpracovat.

V knižní novince TEĎ s dlouhým podtitulem „Než dočteš tuto větu, narodí se na Zemi 21 dětí“ jste se pustil do ohmatávání času. Z jaké strany jste k němu přistoupil?

Ze všech možných. Čas se nás všech týká, ať už chceme, nebo nechceme. Ale co a jak ovlivňuje naše vnímání času? Nebo kdo a proč vymyslel hodinky? Už vůbec samotná otázka, jak dlouho trvá TEĎ, je zajímavá, protože všechno naše uvědomování si se vždycky děje pouze v přítomnosti. Náš život máme tendenci vnímat jako měřítko času, jako absolutní hodnotu. Když dospělý řekne dítěti „za chvilku budou Vánoce“, tak moje nebo vaše Vánoce nastávají jednou za čtyřicetinu našich životů, ale malé dítě musí odžít třeba celou čtvrtinu svého života, než se dočká Vánoc. „Za chvilku“ prostě pokaždé znamená něco jiného, ale málokdo si to uvědomuje.

Na co jste ještě přišel?

Na to, že stoletý strom je v podstatě puberťák, ale stoletý člověk má v drtivé většině smrt na jazyku, pokud vůbec žije. Nebo jsem řešil, co se dá stihnout za minutu a co za místa jsou vlastně čekárny. V knížce otevírám téma, proč jako lidé považujeme naši perspektivu času za univerzální, za jedinou platnou. Za velice krátký vesmírný čas jsme zdevastovali Zemi, tak je možná načase, abychom začali brát v potaz i časy ostatních organismů. Je to v zájmu přežití nás samotných, protože příroda si nakonec vždycky poradí. Víte třeba, proč jdou ručičky na ciferníku hodinek zleva doprava a proč jsou Švýcaři hodinářští mistři?

Určitě mi to prozradíte.

Jedna teorie tvrdí, že ženevský protestantský kazatel Jan Kalvín zakázal nosit šperky, a tak šperkaři museli začít dělat něco praktického. Přešli na hodinky. Je to docela komické, protože v dnešní době mobilních telefonů jsou hodinky víc šperkem než kdykoli předtím.

Jednou z vašich nejoceňovanějších knížek je A jako Antarktida: Pohled z druhé strany. Jak vám ubíhal čas tam?

Čas tam plyne v úplně jiném rytmu. Zpětně to vnímám jako nějaký sen. Byla to měsíční cesta v osmi lidech. Neměl jsem předem seznam toho, co tam chci vidět. Dopředu jsem si o Antarktidě schválně četl docela málo. Byl jsem zvědavý, co se tam bude dít, jak to na mě zapůsobí nezprostředkovaně. Až zpětně jsem si dohledával informace.

Na výpravu jste vzal také dva syny. Jaký byl váš nejsilnější zážitek?

Jeden z nejhezčích momentů byl ten, když jsem byl na palubě lodi úplně sám. Plujete a je úplné ticho. Vidíte krajinu bez zásahu člověka, občas proletí pták nebo vyskočí tučňák. A všude kolem je neskutečná kombinace modré a bílé. Nemohl jsem se nabažit té krásy. Jsou tam obrovské hory, jako byste projížděla Alpami, které jsou zalité mořem a mezi tím jsou obří kry a ledovce. Úplně se změní vaše měřítko. Jsem rád, že jsem nemusel dělat knížku od stolu a opisovat Wikipedii, že jsem to celé mohl zažít na vlastní kůži s vlastními syny. To byla pro nás všechny výjimečná životní zkušenost.

Učíte na Akademii výtvarných umění. V jednom rozhovoru jste prohlásil, že umělecký svět je čím dál víc na efekt. Mění tento stav nastupující generace?

Sociální sítě určitě proměnily způsoby prezentace. A nejenom ony. Tolik obrazů, kolik máme neustále kolem sebe, které chtějí být viděny, žádná předchozí generace neměla. To nás nutí o tom začít přemýšlet jinak. Samozřejmě už v devadesátých letech to byl třeba Saatchi, který si vybíral umělce, jejichž díla fungovala na první dobrou a přitahovala pozornost v časopisech nebo na billboardech. Někdy mám pocit, že instalace některých výstav se podřizuje tomu, aby lépe vypadaly na fotkách než v samotné galerii. Mnozí spíš budují firemní značku, než tvoří něco autentického.

Jistá marketingová strategie je zejména v obrazově přehlcené době asi nutná.

Ano, ale nesmí to být jediný umělecký vklad a výstup, i když těžko říct, jak pro novou digitální éru mladé umělce a umělkyně připravovat. Budou potřebovat vějíř dovedností.

Zároveň potkávám ve škole velmi šikovné studenty, nejen u nás v ateliéru. A i když někdy nevím, jaká byla jejich motivace, se kterou na školu šli, naději v novou generaci neztrácím.

Kultura neměla na růžích ustláno nikdy, ale poslední dobou se opět dostává pod silný finanční tlak. Společnost stále řeší otázku, proč by měla kulturu vůbec podporovat.

A jak by vypadala společnost bez kultury? Kultura je kostra, nikoli nadstavba. Samozřejmě když domácnosti počítají každou korunu, tak mají nezbytné položky vždycky přednost. Covid ale perfektně odkryl, jak by svět vypadal, kdyby nebyli umělci. Doma si všichni četli knížky, poslouchali hudbu, dívali se na filmy a seriály, hodně lidí se ve svých domovech vrhlo na umění. Potřebovali to. Myslím si, že umění je jedním z nejlepších způsobů, jak se vypořádat s absurditou světa, kterému se snažíme nějak porozumět a čelit.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Teď. Než dočteš tuto větu, narodí se na Zemi 21 dětí - David Böhm, A jako Antarktida: Pohled z druhé strany - David Böhm