Článek
Jste zapsaná především jako pražská autorka. Před několika lety se ale vaším druhým domovem stal jihomoravský Mikulov a nyní odtud vzešla i vaše nová knížka. Zažila jste po přesunu do Mikulova něco jako kulturní šok?
Vždycky jsem se považovala za přesvědčenou obyvatelku velkoměsta a romantizovaná „cesta z města“ mě nikdy nelákala. Na jižní Moravu mě nepřivedla touha po změně životního stylu, ale láska. Ukousla jsem si sousto odříkaného chleba, ale na druhou stranu je třeba zdůraznit, že Mikulov není typické tuzemské maloměsto. Po staletí přitahoval všemožné umělce a myslitele a je tomu tak stále.
V létě se tam kromě měsíčního výtvarného sympozia konají různé divadelní a hudební festivaly, takže to občas připomíná výjezdní zasedání pražské a brněnské bohémy. Kulturní šok spočíval spíš v tom, že je tu na malém prostoru soustředěno tolik přírodních a architektonických krás, až se člověku tají dech.
Pod slupkou turistického ruchu kolotá bohatý spolkový život, takže v Mikulově nakonec žiju kulturněji než v Praze. Téměř denně se někde koná koncert, vernisáž, čtení, beseda nebo vycházka. A když je náhodou volný večer, pozve vás soused do vinného nebo octového sklepa a udělá vám odbornou přednášku.
Jaký vliv má na člověka život v takovém prostředí? Propisují se aktivity umělecké komunity mezi „normální“ lidi bez uměleckých sklonů? Odráží se to nějak třeba ve volebních výsledcích, klesá potřeba volit ty takzvaně protestní strany vyznávající destrukci?
Mikulov bohužel není žádné Sluneční město, není to Utopie. Bohatství, které přináší cestovní ruch, ani kulturní kvas se ve volebních výsledcích výrazně neodrážejí. V loňských parlamentních volbách tu antisystém získal skoro 20 %, do Sněmovny by prošlo i Stačilo! Stejně jako ve většině země tu skórují populisté.
Komunisté v posledních volbách na radnici dostali přes 12 %, uvidíme, jak dopadnou letos. Nesmíme zapomínat, že Mikulov je někdejší německé město dosídlené po druhé světové válce, mimo jiné pohraničníky a celníky. Tehdejší demografické inženýrství se projevuje v politických preferencích dodnes.
Jižní Morava má silný vztah k tradicím, k folkloru. Je v tomhle pozice Mikulova coby dříve německého města jiná?
Moravské tradice tu samozřejmě žijí, ale lidé si je sem přinesli ze svých původních domovů, stejně jako různá nářečí – slyšíte tu slovácké i hanácké koncovky, zní tu dialekty z okolí Brna a stále sem přicházejí lidé z různých koutů Moravy. Mám tu kamarády původem z Ostravy, Kroměříže nebo Znojma.
Přebal knihy Zahrada prostřená, kterou napsala Pavla Horáková.
Řekla bych, že vazba na folklor tu není tak niterná jako v okolních obcích, kde před válkou převažovalo česky hovořící obyvatelstvo a kdekdo stále opatruje kroj po prarodičích. Zdá se mi, že mnohem více než s folklorem se místní identita spojuje s vinařstvím.
K aktuálnímu politickému folkloru patří zaštiťování se lidovými tradicemi, politici se rádi navlékají do krojů. Jak to vnímají lidé na jižní Moravě?
Musela bych se zeptat pestřejšího vzorku obyvatel, než je moje otevřená kosmopolitní bublina. Každopádně se tu už sedmadvacet roků každé léto koná Festival národů Podyjí, jehož motto zní „Buďto jsou tu doma všichni, anebo nikdo“. Vymezuje se proti xenofobii a snaží se spojovat všechny národnosti z regionu prostřednictvím hudby, tance a jídla.
Jeho zakladatelé si byli dobře vědomi skutečnosti, že Mikulov je původně německo-židovské město orientované k Vídni, k jehož kulturním a hospodářským dějinám přispěli němečtí novokřtěnci, vzdělanost v něm šířil řád piaristů a o architektonické bohatství se zasloužil rod Dietrichsteinů.
Od poloviny 20. století se tu potkávají Moravané, Češi, Slováci, Maďaři, Ukrajinci, Romové, Srbové, Vietnamci a taky spousta Západoevropanů. Zaštiťovat se tady českostí, respektive moravskostí a vůbec národoveckými pojmy by znamenalo lhát si do kapsy.
