Článek
Vaše jméno patří k těm novějším v české literatuře. Kdybyste měl sepsat svou vizitku, co v ní bude?
Jsem Čech, který se dostal shodou okolností do zahraničí, ale stále se cítí s Českem svázán. Vyznávám toleranci, liberalismus a stavění mostů místo jejich bourání, nemám rád budování barikád. Jsem kosmopolita, svět kolem sebe vidím většinou z evropského pohledu. Pracuji u Soudního dvora EU v Lucembursku.
Co tam konkrétně děláte?
Překlady právních textů a s tím související rešerše… Jsem právník, ale nikoli soudce nebo advokát. Po studiích jsem dělal pár měsíců koncipienta v advokátní kanceláři a poté několik let v bance. Následně jsem uspěl ve výběrovém řízení EPSO. Tak jsem se dostal k práci právníka-lingvisty u Soudního dvora. Jak jsem již uvedl, mou prací je překládat právní dokumenty Soudního dvora do češtiny, zejména z francouzštiny, angličtiny a němčiny.
Prochází vám tedy rukama i rozsudky kauz, kdy je Česko jednou ze stran sporů na úrovni EU?
Těchhle rozsudků není zase tolik. Dostal jsem se i k nim, ale spíše výjimečně.
Pojďme ve vašem životě na začátek. Pocházíte z Ostravy, která je také z části dějištěm vaší dystopické knihy Běsná zem. Jak jste si v Lucemburku zvykal?
„Rychlonárazově.“ Když to řeknu s nadsázkou, měl jsem hned po nástupu tolik práce, že jsem neměl čas na stýskání po domově. Pracovní šok byl pro mne větší než kulturní.
Už v té době jste ale psal i literaturu, ne?
S kratšími texty jsem začal už na základní škole a na gymnáziu. V době vysokoškolského studia mě regionální žurnalistika živila během prázdninových brigád. Po ukončení práv jsem na dlouhá léta s psaním prakticky přestal. Časem jsem ale zjistil, že mi literární tvorba chybí, a tak jsem znovu začal. Hledal jsem tak téma, které bych mohl věrohodně zpracovat. Vznikla tak moje první kniha Cestou z věže (2018). Popisuje život mladého kluka vyrůstajícího za normalizace pod vlivem Svědků Jehovových. Je to z velké části můj osobní příběh.
Vyrůstal jste v rodině, jež byla pod jejich vlivem. Jak těžké bylo ze společenství odejít?
V tomhle jsem měl štěstí ve své introvertní povaze. Takové to nucené nadšení mi vždy vadilo. Nechtěl jsem cizím lidem na ulicích nebo později dům od domu vnucovat naučené formulky a ideologie. Ani jsem mezi Svědky nikdy neměl moc kamarádů. V pubertě jsem o „pravdách“ této náboženské společnosti začal stále více pochybovat. Nakonec jsem si sám intenzivní analýzou faktů a také textů, na nichž jejich učení stojí, ověřil, že účelově klamou a manipulují lidmi. Zkoušel jsem své poznatky konzultovat se staršími sboru, ale samozřejmě to k ničemu nevedlo. Následně jsem tedy odešel.